V rámci tematické série „Politika pro každého“ si dnes ujasníme, jak PPK vykládá termín demokracie. A že těch výkladů je!

Definice

Protože zde nejsme na univerzitní přednášce z politologie, tak si snad mohu dovolit definici neformální a dietní: demokracie je takové uspořádání společnosti, ve kterém nikdo nezíská moci příliš mnoho a na příliš dlouhou dobu. Demokracie toho dosahuje důmyslným systémem vzájemných protivah, pojistek a zpětných vazeb a dále budováním předvídatelných institucí.

Konec definice, více netřeba. Všimněte si prosím, že tato definice neobsahuje žádné přísliby světlých zítřků. Žádnou viditelnou záruku „klidu na práci“. Žádné eufemismy jako „vláda většiny“ nebo „lid“ či snad dokonce „spravedlivý“. Dokonce ani neříká, jak konkrétně má ta demokracie vypadat! Neopírá se o nějaké nepodstatné vnější znaky jako existence parlamentu nebo zákonů. Naopak ta definice má stránky nepříjemné. Například politikům ve vrcholných funkcí drze naznačuje, že všeho moc škodí a že po určité době se od nich očekává, že se poděkují a svoji židli laskavě a dobrovolně přepustí někomu dalšímu. Do čehož se, zcela pochopitelně, politici sami od sebe moc nepohrnou.

Opěrné body demokracie

Demokracie stojí na dvou nohách, které nejsou vůbec samozřejmé: pravidla a občané, kteří mají vůli tyto pravidla dodržovat. Obojí je nepřenositelné. Vzpomeňme jen na Masarykův povzdech: tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Demokraty jinde nenakoupíte a nedovezete. Pravidla, co fungují jinde, zde nebudou pravděpodobně fungovat.

Je to challange!

Demokracie se těžko získává a snadno ztrácí. Je otázka, zdali do takového pochybného podniku vůbec jít. Vzpomeňme při této příležitosti památná slova ze Stopařova průvodce po Galaxii: „Před 13 miliardami lety vznikl vesmír. Všeobecný názor tehdy byl, že to není dobrý nápad“.

Příště: dopovíme myšlenku a na základě výše řečeného rozhodneme, které politické strany jsou strany demokratické.