V rámci tematické série „Politika pro každého“ jsme si v minulém díle pro lepší představu rozškatulkovali kandidáty na politiky na základní typy. Nyní si zařadíme naší republiku do evropského a světového řádu.

Úvodem krátké opakování, abychom si dnešní téma zasadili do kontextu. Proč se zajímáme o politiku? Abychom jejím prostřednictvím prosazovali svoje zájmy, postavené na svých hodnotách a potřebách. Na koho toto prosazování delegujeme? Na politiky a politické strany. Existuje Česká republika izolovaně ve vzduchoprázdnu? Nikoliv. Ovlivňuje dění kolem nás ve světě, jak moc se můžeme rozmáchnout se svými potřebami? Rozhodně. Pak musíme mít jasný názor na pozici, kterou by měla naše republika v tom světě zaujímat a volit politické strany, které tuto orientaci podporují. A toto kritérium jistě bude v žebříčku kritérií někde hodně, hodně nahoře.

Hrozby

Jakou má tedy mít Česká republika zahraniční orientaci? Košaté téma, začněme užší otázkou: čelíme bezpečnostním hrozbám? Pokud si odpovíme NE, můžeme si zařídit život mnohem snazším a komfortnějším. Nebudeme potřebovat silnou armádu, nemusíme se pojišťovat spojenectvím ve vojenských blocích, nemusíme si trápit hlavu energetickou a surovinovou soběstačností. Pokud ale bude odpověď ANO, pak se nevyhnete otázce následné a to: jak se proti těmto hrozbám pojistit.

Napravo, nalevo či uprostřed?

Máme před sebou tři obecné možnosti. Orientace na východ nebo orientace na západ nebo nezávislá suverénnost. Jasná volba, to je přece jasné, chceme být suverénní zemí! Proč bychom se měli podřizovat nebo dokonce někomu poklonkovat? Suverénní ovšem znamená být vojensky neutrální a ekonomicky soběstační. Nemyslím, že je to realistický cíl. Pakliže snad v historii Evropy vojensky neutrální země opravdu existovali, musely za ni buď krvavě zaplatit a ještě se smířit s omezenou politickou suverenitou (Finsko) nebo mít unikátní polohu (Švýcarsko). A na ekonomickou soběstačnost už můžeme úplně zapomenout, na to jsme moc malí páni.

Evropa federativní nebo jen spolupracující?

Zbývají tedy možnosti „Východ“ nebo „Západ“. A pokud považujete Rusko za hrozbu, stejně jako já, není už vůbec na výběr. Stupeň volnosti pak zůstává jen v tom, jak silné to partnerství instituciálně bude a jakou pozici si mezi partnery dokážeme vydobýt. Konkrétně, máme jít jen po ekonomickém boku svých západních partnerů nebo máme vstoupit do federativním svazku? Pokud se Vám zdá odpověď jasná a triviální, možná jste se unáhlili s úsudkem. Pokud jste dlouze váhali nebo dokonce měnili pozici, pak vězte, že jste v dobré společnosti. Tato otázka – v různých obměnách – trápí českou elitu už alespoň 200 let. Vzpomeňme jen na Palackého otočku z „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom ho vytvořit“ na „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“.

To be or not to be, that’s the question!

Být či nebýt v NATO, zbrojit a odrazovat Rusko nebo raději empaticky naslouchat jeho potřebám, jsou Spojené Státy Evropské realistickým cílem nebo cílem obtížným, leč bez alternativy? To jsou ty správné otázky, řekl by Hamlet a Vy si na ně chtě nechtě musíte zodpovědět.

Příště se podíváme na příkopy. Nikoliv na pražské Příkopy nebo příkopy na ulicích, nýbrž na příkopy mezi námi – voliči.