V rámci tematické série „Politika pro každého“ jsme v minulém díle otevřeli otázku geopolitické orientace naší republiky a dnes se zamyslíme nad vztahem voličů mezi sebou navzájem. Politiku totiž netvoří jen interakce na ose politik – volič, byť je komunikace na této ose samozřejmě drtivě převažující.

O příkopech ve společnosti slyšíme často a z různých stran, takže snad o jejich existenci není třeba pochybovat. Otázkou může být, zdali je ten příkop jen jeden, mezi řekněme Českem A a Českem B nebo zdali situace není barevnější a těch týmů nemáme více, navíc navzájem se překrývajících a tím pádem oddělených více příkopy. Sociologové se sice kloní ke druhé variantě, ale pokud zvolíme nějaké vysokozdvižné kritérium jako například lpění na demokracii či politické kultuře, můžeme situaci pro účely našeho zamyšlení zjednodušit na tu černobílou verzi Česko A versus Česko B.

Zasypávat či nezasypávat?

Pak se nabízí další otázka, zdali tyto příkopy zasypávat nebo naopak prohlubovat. Měli jsme tu kupříkladu jednoho prezidentka, který je prohluboval a s gustem sypal do ran sůl a nyní naopak máme prezidenta, který se snaží o jejich zahlazení. To se zdá být přístupem přinejmenším ušlechtilým, když už ne přímo správným. Nebo snad ne? Neměli bychom snad směřovat k harmonické společnosti, ve které zní všechny naše hlasy unisono? Ne, neměli! Tedy přesněji, ne za každou cenu. Demokracie je založená na různosti názorů a na jejich soutěži. Pokud příkop zmizí tím, že jedna strana stranu druhou přesvědčí v diskuzi, pak dobře. Ale pokud ne, pak zasypávání příkopů je jen maskování sporů, které pod povrchem stále existují. A tím bráníme jejich soutěži.

Co vlastně jsou ty příkopy?

S tím souvisí i moje poslední otázka, která by klidně mohla být otázkou první a napohled zbytečnou: co vlastně myslíme tím příkopem? Výše jsme se tvářili, že to jsou samozřejmě názorové rozdíly a příkop je tím hlubší a širší, čím jsou si názory vzdálenější a nesmiřitelnější. Nicméně na příkop se můžeme dívat i jako na nevraživost a ostrost komunikace mezi tábory. Pokud se spolu dokážeme klidně a slušně bavit – komunista s anarchistou, chcimír s válečným štváčem – pak je příkop spíš jen drobnou strouhou. Pokud ovšem s odplivnutím přecházíme na druhou stranu ulice, jen co se zahlédneme, mluvme spíše o propasti než o příkopu.

Umění spolu mluvit

Já osobně preferuji analogii příkopu jako názorové odlišnosti a přes příkop v té mé analogii probíhá mezi námi komunikace. Příkopy existují a existovat budou, s tím nic nenaděláme. Co udělat můžeme, to je udržovat rozumnou kulturu komunikace, když se tak přes tu hloubku a vzdálenost spolu přeme nad určitým tématem. Nebo dokonce můžeme příkop zcela ignorovat, pokud najdeme společný zájem, ať už je to sousedské soužití nebo „Kdo neskáče, není Čech“.

Umění nevidět možné důsledky rozporů

Současně vůbec nejtěžší – přes tu všechnu snahu o vstřícnost – bude vyrovnat se s faktem, že některé názory a zájmy jsou natolik neslučitelné, že náš skákající soused na tribuně nám jednoho dne může (v krajním případě i bez nadsázky) bez milosti zakroutit krkem, pokud se jeho politický pohled podaří důsledně realizovat.

Tímto jsme uzavřeli tematickou sérii, v rámci které jsme nasvítili politiku z různých úhlů pohledu. Autorovým záměrem bylo předložit myšlenky, které by se snad mohly stát inspirací a potenciálním impulsem ke změně chování Vás, řadových občanů – voličů.