Otázka cílové skupiny je úzce spjatá s otázkou motivace. Proč byste se měli zabývat politikou a proč zrovna tady? Odpověď je jednoduchá: je to pro Vás výhodné. Politiku můžeme chápat jako cestu k uplatňování svých zájmů. A pokud máte nějaké zájmy, a to určitě máte, a pokud je chcete uplatnit, a to určitě chcete, jste Vy všichni potenciálně na správné adrese.

Ne že bych o Vás – návštěvníky blogu – nějak zvlášť moc stál, jak už jste asi pochopili. Tento blok tu není primárně kvůli Vám. Ale když už tady blog je a mohl by Vám pomoci, byť by to bylo jen jeho vedlejším efektem a tak nějak proti vůli autora, proč ne. Hloupý, kdo dává, ještě hloupější, kdo nebere.

Míra užitku asi nebude stejná pro všechny. Takoví dobrovolní aktivisté, stranící, běžní politici – tak Ti už to všechno dávno vědí a pracují na tom. Pak zde máme profesní a podnikatelskou elitu, tedy spoluobčany, kteří vynikli a prosadili se ve svém oboru. Prokázali mimořádné schopnosti a není pravděpodobné, že čekají zrovna na mé hraběcí rady. A nakonec takoví ti všichni architekti a pasažéři klientelistického systému, dojícího stát, tak ty už své zájmy dostatečně pojistili a kromě toho stejně žádné blogy nečtou.

No a pak zbývá ta masa anonymních, řadových občanů, ke kterým se řadím i já, kterým byla v systému dána ta pochybná čest to všechno platit. My bychom tudíž měli mít motivaci se nad svými zájmy zamyslet a jejich realizaci popostrčit. Aby nevzniklo nedorozumění, když říkám „anonymní masa“, necítím to nijak úkorně ani vůči sobě, ani vůči ostatním. Cítím se jako zcela plnohodnotný jedinec. Všichni nemohou vyhrát, na olympiádě se také rozdávají jen tři medaile. No, a pro tuhle masu je důležité, že žijeme v režimu, ve kterém „ti mocní“ – z nějakých mne naprosto záhadných důvodů – zatím nedokázali dostat volby zcela pod svou kontrolu a pokaždé musí znovu a znovu v potu tváře bojovat s masami, aby je dotlačili tam, kam potřebují. To je vlastnost systému, která tu nemusí být navždy a proto stojí za to ji nenechat ležet ladem, dokud to jde.

Máme navíc jednu nezanedbatelnou výhodu: je nás hodně, opravdu hodně. Názor jednotlivce se zdá být zcela bezvýznamný, ale pokud se jednotlivci spojí do větší vlivové skupiny, efekt je silný. A co je velmi překvapivé, funguje to úplně „samo“. Vemte si důchodce jako příklad. Zaregistrovali jste na Facebooku aktivitu „Důchodci sobě“? Byli jste snad na letenské demonstraci „Chvilky pro důchodce“? Ne, neslyšeli jste, nebyli jste, nemohli jste ani být, nic takového nebylo! Úplně stačí, aby významná část důchodců slyšela na „zvyšujeme Vám životní standard“ a politici se mohou přetrhnout. Sledujte ten mechanismus: Vy jako důchodce si něco pomyslíte a ten Váš postoj se telepaticky přenese do hlav politiků. Úžasné!

Ještě zpátky k té mase, jak jsem ji nastínil výše. Není to samozřejmě jednolitá skupina. Pokud pohled zúžíme jen na volební chování, tak třetina volí – jak my „demokraté“ říkáme – demokratické strany, třetina volí (jak my „demokraté“ říkáme) antisystémové strany a třetina stojí stranou. A právě u té poslední třetiny bych čekal největší motivaci, protože ty první dvě skupiny už jenom pouhou účastí projevily snahu o prosazení svých zájmů. Tento blog je tu ale pro všechny „masáky“. Nenechte se odradit mou „demokratickou“ optikou. Zde na blogu přijde okamžik, kdy se cesty demokratů a „ne-demokratů“ rozejdou a pro ty druhé už nebude nic, co by z něj mohli vytěžit. Ale do té doby naše rozdílné pohledy nebudou hrát žádnou roli. Tento blog nebude „ne-demokratům“ jejich volbu nijak zvlášť rozmlouvat. Maximálně je jemně upozorní na rizika, z jejich volby pro ně plynoucí a pokud se svých hodnot nevzdají, pak jim dokonce – v přímém rozporu se zájmy autora – poskytne munici, jak podpořit své zájmy a tím přispět k urychlení rozkladu demokracie. A o tom, že to demokracie (celosvětově) vede od desíti k pěti, nemůže být snad žádných pochyb.

Může se mi lehce stát, že budu „svými“ označen za jednoho z dalších hrobařů demokracie. Já jsem ale toho názoru, že pokud má demokracie přežít, tak musí být dost silná na to, aby si s tímhle vším poradila. A že není možné chodit kolem některých spoluobčanů po špičkách, jen aby se náhodou neprobudili.

No a úplně na závěr: žijeme všichni ve společném prostoru České republiky. Bez ohledu na naše protichůdné názory a postoje by se dalo očekávat, že máme také nějaké společné zájmy. Třeba úspěch národního týmu nebo obranu proti vnějšímu nebezpečí, když vyberu namátkou příklady z obou krajů spektra. Měli bychom tedy být schopni se nějak snést a to nejen v mantinelech nějakého obskurního blogu.