Pojďme si nyní rozškatulkovat typické voliče do kategorií, jakkoliv si jsem vědom, že každý jeden konkrétní volič bude kombinací mých kategorií.

Úvodem prosím náročnější čtenáře o trochu nadhledu. Vezměte v potaz, že se nacházíte na blogu lidového myslitele a ne na univerzitní přednášce. Budu totiž s odbornými termíny pracovat s jistou mírou umělecké licence.

Termín víra nepoužívám ve významu nějakého světového náboženství jako křesťanství nebo islám (byť to spolu souvisí, jak si záhy ukážeme). Moje „víra“ je ve významu „věřit v něco„. To něco může být jakékoliv tvrzení, třeba „Země je placatá“ nebo „Andrej Babiš je už tak bohatý, že politiku nepotřebuje k ještě většímu obohacení“. Dokud je pro Vás toto tvrzení pouze jen vítaným faktem, s kterým sice operujete, ale současně s tím jste o něm ochotni diskutovat, konfrontovat ho s fakty, revidovat ho atd., pak se rozhodně nejedná o víru v něco. Ale v okamžiku, kdy se pro Vás stane neměnným a nezpochybnitelným faktem, který je nevyvratitelný a jehož pouhé zpochybňování Vás rozčiluje a uráží, v tom okamžiku už nemáte v ruce „fakt“ nebo „hypotézu“, ale víru.

Aby nedošlo k nedorozumění, já Vás tímto vůbec neodsuzuji. Jen chci poukázat na souvislosti a důsledek takové víry v politice. Ten je jednoduchý: tento způsob „víry v něco“ není naprosto kompatibilní s uplatňováním Vašich hodnot skrze politiku. Čistě formálně sice můžete řict, že „moje víra v něco je současně moji hodnotou a to dokonce nejvyšší hodnotou, politik ji svou prostou existencí naplňuje a já jsem tedy naprosto spokojen“. Ale na rozdíl od všech jiných hodnot – jak se Vám pokusím za chvíli dokázat – je snadno nahraditelná vírou v něco jiného, aniž byste ztratili účel víry jako takové.

A navíc: vůbec tím neříkám, že se Andrej Babiš prostřednictvím svého politického angažmá obohacuje nebo že snad Andrej Babiš nemůže být spasitelem zkorumpované politiky. Možná ano, možná ne, ale to už je úplně jiná diskuse. Ukazuji na jen důsledek průniku víry a politiky.

Malá odbočka: my jako lidstvo jsme si – k poznání světa a vyrovnání se s existencí – vytvořili různé disciplíny. Například náboženskou víru, vědu, filozofii. Každá má jiné metody a přínosy. Víra nám obvykle přináší nějakou sadu morálních hodnot, pravidel pro každodenní život a – to je teď pro nás důležité – jakousi životní kotvu, kterou bych já osobně vtělil do otázky „proč“ a naděje do budoucnosti. Na rozdíl od vědy, která nám oproti tomu odpovídá na otázku „jak“ (přestože v praxi tyto dvě slova často zaměňujeme) a jako jedinou jistotu do budoucnosti s ní máme to, že všechno je trochu jinak, než jak to dnes vidíme.

Pokud nemáte potřebu víru, netřeba to brát nijak tragicky. V této zemi je většina občanů ateisty nebo agnostiky. Pokud by se ukázalo, že máte potřebu víru, nemohou se naopak oni na Vás dívat skrz prsty. Mezi věřícími najdeme největší světové mozky historie i současnosti, netvoří-li dokonce jejich většinu. Budete tedy v dobré společnosti. Jen si vyberte, snažně Vás nabádám, nějakou – s praktickou politikou – nekolizní víru. Pokud se budete každé ráno probouzet s optimismem do nového díky víře, že Země je placatá, nebudete si možná úplně rozumět s ortodoxními fyziky, ale nic Vás nebude odvádět od prosazování svých hodnot v politice. Tedy přinejmenším do okamžiku, než si zakoupíte vyhlídkový let do vesmíru …

Ve většině probíraných témat jsem na menších či větších pochybách. Tohle je jedna z mála vyjímek, neboť mám potvrzení o správnosti svých myšlenek a to dokonce z jiného světa. Konkrétně ze záhrobí. Uzavřeme tedy radou, které se nám dostává od Bílé paní ze stejnojmenného českého filmu: Věř, ale komu věříš, měř!