Možná čekáte, že nebudu přítelem zatahování emocí mezi Vaše hodnoty, stejně jako tomu bylo u „víry“ v předchozím příspěvku. Ale chyba lávky, je tomu právě naopak! Pokud po emocích prahnete, pak je asi ve svém životě potřebujete. A vymlouvat někomu emoce by bylo jako zakazovat mu dýchat nebo jíst. Čili emoce ano.

Ovšem jako obvykle, je třeba jisté opatrnosti. Proč? Protože politici emoce milují. Tedy ne svoje, ale ty Vaše. Vyrobit na požádání emoce je totiž snažší než třeba udržet vyrovnaný rozpočet nebo uřídit korona krizi. Ne úplně snadné, ale snazší. A politici na to nejsou sami. Ti, co si to mohou domluvit, na to mají týmy expertů v zádech a nemělo by nás tedy překvapit, že tucty opravdu chytrých lidí nás zaplaví emocemi, aniž si toho pořádně všimneme. Takže bychom mohli snadno zapomenout, že máme i jiné zájmy než emoce.

Příklad se strachem. Demokratické strany vyzývají: přijďte k volbám, toto je moment, kdy se nezvratně rozhoduje o osudu demokracie. Ale ono se kupodivu nezvratně rozhoduje i při příštích volbách. Ve skutečnosti se o osudu demokracie rozhoduje průběžně, průběžně může být demokracie určité skupině voličů čím dál více lhostejná a volby jsou jen jakýmisi milníky, něco jako patníky u cesty. Pokud se snad část voličů nechá strhnout, ve volbách to „hodí“ a na další čtyři roky pustí demokracii zcela z hlavy, pak si podle mého demokracie ani volič moc nepomohli.

Příklad z opačné perspektivy: volba prezidenta, Miloš Zeman straší: pokud zvolíte Jiřího Drahoše, zaplaví zemi migranti. Představa NoGo zón s výkonem práva šaríja samozřejmě vyděsí každého, včetně mne. Pokud by to ale bylo tak, že o přijímání migrantů rozhoduje někdo úplně jiný než prezident, pak by byla relevance jeho vyjádření asi stejná, jako kdybyste se ho zeptali na technologický postup výroby kokosové moučky. Takže: potřebujete-li pro svůj život emoci „pocit klidu a bezpečí“, je volba Miloše Zemana ta pravá a Jiří Drahoš Vám ji nedodá. Pakliže by Vám ale náhodou šlo o to, zda-li tady fakticky nějaké uprchlíky budeme mít, zaměřte svoji pozornost na předsedu vlády, který o tom za Česko vyjednává v Bruselu a podepisuje mezinárodně závazné dokumenty nebo na ministra vnitra, který má ochranu hranic v popisu práce.

Další emocí je radost, třeba i radost škodolibá. Málo platné, nic tak nepotěší jako cizí neštěstí. Nevadí, že mi chcípla koza, hlavně že chcípla i sousedovi. Sledujte prosím hypotetickou scénku, krátce situovanou krátce po zavedení EET: Přijdu domů a svěřím se manželce „Mámo, máme sice na hřbetě třetí exekuci, ale ti prevíti podnikatelský teď utřou“. Cítíte z mého hlasu tu čirou radost? Mohl bych sice říct „Mámo, to EET je v zásadě správná věc, byť bych ho viděl v seznamu priorit někde na konci, ale když už tady je, tak si za ten guláš v hospodě rád připlatím“. Obě věty jsou sice pozitivní, ale ta druhá prostě postrádá ten náboj. Kde je odvrácená strana mince? Chcíplé kozy nejdou podojit, nepodojené kozy nelze zdanit a neexistující nevybrané daně nelze přerozdělit. Pokud byla mohou hodnotou jen emoce, pak skvělé, účel splněn. Pokud bych býval chtěl zlepšit svůj životní standard, možná lepší strategií by bylo mít kolem sebe spousty úspěšných spoluobčanů a volit sociální demokracii, která je zdaní a daně přerozdělí v můj prospěch. Určitě by ze svého zdanění nebyli zrovna dvakrát odvázaní, ale třeba by si řekli, že sociální smír a spoluobčané bez exekucí mají taky něco do sebe.

A ještě jeden příklad radosti, který tentokrát kupodivu nemá vůbec žádnou odvrácenou stranu mince. Pokud jste volili Miloše Zemana především proto, aby Pražákům praskla žilka, pak vězte, že mě tedy praskla. Navíc tři noci po volbách jsem nemohl pořádně zabrat. A to ani netuším, jestli patřím do Pražské kavárny. Dobrá práce!

Pro úplnost pokládám za nutné dodat, že existuje na emoce i opačný názor. A to ten, že emoce do výbavy občana – voliče nepatří a to tak, že vůbec. Pokud někdo potřebuje svou dávku emocí – a to je úplně v pořádku – tak ať si pustí Ordinaci na růžovém palouku, Když kvasary tančí, Smrtonosnou past 13 či Masakr motorovou pilou 7. A dostane se mu té či oné konkrétní emoce. Případně ať sází Sportku a tím trénuje adaptaci na opakující se motiv očekáváná a zklamání, což je pro občana – voliče obzvlášť přínosné.

Tomuto názoru bych snad byl ochoten naslouchat v případě emoce jako je sympatie. Takový Vít Rakušan a Radek Vondráček jsou sympaťáci od pohledu, mluví rozvážně a dýchá z nich klidná síla. Ti musí být sympatičtí úplně každému. Naopak dredy Ivana Bartoše mohou odrazovat a výslovnost knížete Schwarzenberga není úplně ukázková. Ale pokud si neplánujeme udělat se sympaťáky selfie pro vnoučata, portrét Bartoše pověsit na stěnu jako estetický doplněk a od knížete si nechat namluvit audioknihu, pak by nám nic nemělo zabránit odhodit sympatie či předsudky a bedlivě poslouchat co říkají, ne jak to říkají a jak při tom vypadají. Je totiž možné, že naše zájmy ne úplně korelují se sympatií.