Vracíme se zpátky od voličských kategorií k praktické politice. Jak už název napovídá, nastanou občas ve velké politice situace, kdy nám politici místo sebe – politiků nabídnout experty nebo úředníky a prezentují to jako výhodu či jako skvělé východisko z patové situace.

Připomeňme si můj modelový příklad, uvedený v jednom z prvních příspěvků na blogu. Je sice trochu umělý, ale ukazuje myslím dobře na podstatu věci.

Spěcháte na autobus, nechcete přijít pozdě na schůzku. Ale ten prevít dnes přijel dříve, vidíte ho v dálce a je jasné, že klidnou chůzí ho už nestihnete. Hodnotíte situaci: na silnici před Vámi je silný provoz. Připojíte se na stránky dopravních expertů a zjistíte, že provoz je aktuálně na stupni 3, což znamená 20 projetých vozů za minutu, rozestup 3 vteřiny mezi vozy, průměrná rychlost vozu 52.3 km/h. Spojíte se se svým kondičním expertem a ten Vám sdělí, že Váš nejlepší čas na stovku v jehlových podpatcích, kostýmku a s deštníkem je 28s, běžíte tedy průměrnou rychlostí 6 km/s a za 3 vteřiny uběhnete 3.4m. Kontaktujete meteorologického experta a díky tomu už víte, že aktuální rychlost protivětru je 2 m/s. Máte tedy spousty expertních podkladů, ale rozhodnutí – zda vyrazit nebo počkat v klidu na další spoj – za Vás nemůže udělat ani jeden expert, protože každého zajímá jen ten jeho úzký úhel pohledu. Nezajímají ho úhly ostatní, nezajímá a hlavně nemotivuje ho celý kontext té situace. Kdo si natrhne kostýmek nebo zlomí podpatek budete Vy a ne on. A to už vůbec nemluvíme o případu, kdy byste expertů na jednotlivé oblasti měla více a každý dodal vlastní, od ostatních odlišné podklady.

Politiky v politice totiž nemáme proto, aby byli těmi největšími experty v dané oblasti, ale aby si zajistili podklady, rozhodli a za své rozhodnutí nesli odpovědnost. Součástí odpovědnosti je i případný osobní dopad, který nesprávné rozhodnutí může přinést. Zda je to zlomený podpatek nebo ztráta ministerského křesla je už vedlejší.

Expert, třeba vedoucí oddělení v nemocnici, se nástupem do pozice ministra zdravotnictví stává politikem, jakkoliv se sobě i nám snaží namluvit, že je pořád jen expert a že to to teď jako expert bude řídit „dobře“, možná dokonce lépe než standardní politik. Bez ohledu na jeho odbornost jsou jeho stupně volnosti dány politickou zakázkou a pokud jí neplní, dostane přes prsty. Pokud je to standardní politik, pak ta politická zakázka vychází z jeho mateřské strany. Strana má program a jeho (ne)naplňování je pod bedlivou pozorností voličů. Kdo vyrábí politickou zakázku pro experta? Nějaká neviditelná persona v pozadí, o jejíž existenci a motivaci mám v lepším případě jen tušení a o veřejné kontrole a zpětné vazbě ani nemluvě.

Stejně tak bychom měli být na pozoru, pokud slyšíme od politika například „Samozřejmě nezavřeme školy, řídíme se experty“. Ne, experti nic neřídí. Politik má říci „Zvážil jsem podklady expertů a rozhodl takto. Zde je moje zdůvodnění …“ Buď to politik nechápe a nemá na svém místě co dělat nebo to chápe naopak velmi dobře a dělá z nás – s odpuštěním – pitomce.

Odsunutí vlastní odpovědnosti na experty je mimochodem v naší společnosti velmi rozšířené. Vzpomeňte si na to, až Vás za něco odsoudí a soudce se odkáže na „expertní“ posudek. To ne já, řekne, já nic, já muzikant. To posudek. Lajk by očekával, že u soudu soudí soudce. Omyl, u soudu soudí soudní znalec!

Volte proto stranu, která do veřejných funkcí instaluje politiky a ne experty a „nestraníky“.