Otázka je jednoduchá: mají být bohatí v politice? Moje odpověď je ano, ale … Motivace k této otázce je zřejmá: vybíráme mezi stranami, strany reprezentují politici, neprofesionální politici mají nějakou nepolitickou minulost, z které si něco přinášejí. A my se budeme rozhodovat, zdali je ta minulost výhodou nebo spíš přítěží.

Nejdříve si všimněme jemných významových rozdílů mezi termíny známý, úspěšný, bohatý a vlivný. Známým se můžete stát klidně i pojídáním hřebíků v přímém přenosu. Čili je to skutečnost, která je sice pro dotyčného jedince z marketingového hlediska výhodou, ale z Vašeho pohledu voliče je to vlastnost zcela nepodstatná.

Něco jiného je kandidát úspěšný, tedy úspěšný ve své před-politické profesní kariéře. Jistě máte zájem, aby se politiky stávali spíše schopní jedinci než ne-schopní. Úplně neschopného jedince těžko z ničeho nic osvítí Duch svatý, aby se stal skvělým politikem – pracantem. Ne-schopný jedinec možná jen ještě nedostal příležitost se náležitě rozvinout, ale je-li mu teď dejme tomu takových padesát, tak už spíš vadne než že by teprve rozkvétal. Schopný sice může své schopnosti využívat čistě jen ve svůj prospěch, ale z Vašeho pohledu má alespoň nějaký potenciál, kdežto potenciál ne-schopného je ve hvězdách.

Ne každý úspěšný se stane nutně i bohatým. Vztah mezi prací a odměnou v naší společnosti určuje trh. O tom rozhodně nelze říct, že by byl „spravedlivý“, jakkoliv je ten termín problematický. Opravdu úspěšný tenista bude asi bohatší než úspěšný kajakář, podnikatel úspěšný na globálním trhu antivirových programů bude asi bohatší než špičkový kardiochirurg. A naopak, bohatý člověk sice bývá většinou bohatý, protože je schopný a díky tomu úspěšný a bohatý, ale najdou se i bohatí, kteří ke svému jmění přišli pochybným způsobem a schopní jsou tak leda ve významu „schopný všeho“.

Opravdu bohatí lidé bývají obvykle i vlivní. S tím je potřeba se smířit jako se svého druhu přírodním zákonem. Před tím naším zákonem jsme si všichni rovni, to je bezesporu obrovský výdobytek civilizace. Ale stejně jako jsou někteří z nás od přírody chytřejší než ostatní a nic s tím nenaděláte, stejně tak mají někteří z nás větší vliv na své okolí než ostatní.

Z toho se ještě nemusíme hroutit, není důležitý ani tak samotný fakt vlivu, ale jeho transparentnost a míra záběru. Pokud má někdo vliv na politiku a není na něj vidět, je to špatně. Takový člověk ale patrně nebude usilovat o Vaši přízeň. Pokud má někdo velmi široký záběr, v segmentech od kyselin, přes zrní, veřejná média až po zdravotnictví nebo parní lokomotivy, je to taky špatně. Čím větší záběr má, tím větší je oblast potencionálního konfliktu zájmů. Nechcete přece udělat kozla zahradníkem, že. A to je ještě ta méně bolestná varianta, protože když Vám ujede ruka, tak se Vám taky může stát, že budete jen mlčky sledovat privatizaci celého státu do jedněch rukou.

Ideální z pohledu nás – voličů – je scénář, kdy bohatý uzavře svou podnikatelskou kariéru a vstoupí (pokusí se vstoupit) do politiky. To se vidí málokdy, ale my máme velké štěstí, že tu takový příklad máme: Michala Horáčka, kandidáta na post prezidenta. Prodal firmu, skromně se přiznal: jsem bohatý a šel to zkusit. Kdyby bylo jen takových Horáčků, nebylo by nejmenších pochyb o (jinak velmi pochybné) teorii „Ten je tak bohatý, že už další peníze nepotřebuje“. A konflikt zájmů, no nevím. Že by přihrával Hapkovi statní zakázky na zhudebnění zákonů a jakoby náhodou k nim dodával své texty?

Ale jak jsem řekl, takových je jako šafránu a taky nutno poctivě říct, že prodat celoživotně budovanou firmu, spálit za sebou mosty a to celé pod vidinou značně nejistého úspěchu v politice, to nezní jako dvakrát rozumný nápad. Musíme proto trochu slevit na požadavcích a brát s povděkem, že třeba takový Křetínský nebude ministrem průmyslu, ale jen ministrem pro diverzitu.