Úroveň našeho úsudku je odvislá od kvality informací, se kterými pracujeme. Z pochybných informací, neřkuli blábolů, nesestaví věrný obraz světa ani Einstein. Informace k nám proudí z tisíce a jednoho zdroje: rozhlas, televize, tisk, internetová zpravodajství, nevyžádané emaily, sociální sítě, blogy, vlogy, … Podíváme se na ně z pohledu kvantity, kvality, strategií přístupu a ceny.

Z hlediska množství informací se hned na první pohled nabízejí dva krajní přístupy: nepřijímat nic a konzumovat všechno. První možnost není tak nerozumná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je známým faktem, že vnitřní neklid člověka vzrůstá s mírou informovanosti a že rozdíl mezi optimistou a pesimistou je pouze a jenom v objemu vztřebaných informací. Duševní rovnováha může být pro někoho tak silnou hodnotou, že je ochoten pro ni ledacos obětovat. Třeba se odstěhovat do hlubokých hvozdů bez mobilního signálu a internetu, případně se pohybovat mimo svou bezzvukovou komoru výhradně s mohutnými sluchátky model „Otík“ a číst pouze bankovní výpisy. Opačný přístup je číst naopak úplně, ale úplně všechno. Jsou jedinci, kteří si na takovou strategii troufají nebo ji dokonce zvládají, ale jedná se o naprostou minoritu, takže můžeme myslím s klidem tuto cestu prohlásit za neschůdnou. Už jenom z toho důvodu, že den má jen 24h a taky se někdy musí spát a vydělávat na složenky.

O to důležitější tedy bude pohled kvalitativní, který nám pomůže vybrat z moře informací to „důležité“. Zde bych si pomohl analogií s potravinami. Představte si, že jdete po ulici a tu uvidíte na chodníku mastný papír. Seberete ho, rozbalíte a co tam nenajdete: dobrých 20dkg poctivého gothaje, vzor 1971. Co uděláte? Ne, neodpovídejte, nechte mě hádat: hned jedno kolečko ochutnáte. Zbytek odnesete domů rodině. Po cestě ještě zazvoníte u souseda a rozdělíte se s ním. Soused to mimochodem velmi ocení, dobře ví, že kamarád jako Vy by přece nic špatného nepřinesl. A protože není sobec, i on se o pár koleček podělí s přáteli.

Uhádl jsem? Ne? To jsem z toho jelen, tomu nerozumím. Vždyť přece na internetu taky čtete cokoliv, co na Vás vyskočí. E-mail přeposlaný kamarádem, původně od neznámého odesilatele, také poctivě přelouskáte a ještě pustíte dál. – Ne, teď vážně. Jak jsou obecně analogie ošidné, tak v tomto případě mi přirovnání výběru potravin s výběrem duševní stravy přijde příhodné. Gothaj mám mimochodem opravdu rád, obzvlášť vyrobený podle původní předlistopadové receptury, vyrostl jsem na něm. Reflexní chování „přečti si to, co ti právě vyskočilo na obrazovce“ mám samozřejmě taky. Ale snažím se s tím bojovat. Stejně jako si nechcete zaneřádit žaludek, nechcete si určitě ani zaneřádit hlavu.

Můj návrh proto zní: soustřeďme se na kvalitu. V prvním kroku, pro zjednodušení, dejme rovnítko mezi kvalitou a důvěryhodností. Upozaďme nebo dokonce zcela vyřaďme ze hry dostupnost. Kdo je důvěryhodný zdroj informací, toť otázka za milión. Pro mne je to kombinace důvěryhodného média a důvěryhodného člověka. Někoho, kdo má jméno, ke jménu si mohu přiřadit obličej, k obličeji profesní historii. Novináři nepadají z nebe. Například takoví „Přátelé ČR píšící z Holandska“ pro mě rozhodně nejsou důvěryhodné persony. Internetoví blogeři sice většinou vystupují pod „nickem“, ale někteří mají akce, kde vystupují fyzicky, takže si ně můžete sáhnout. Taktéž média mají svou historii, navíc i vlastníka.

Samozřejmě je zde otázka ceny. Za salám musím zaplatit vždy, informace jsou i zadarmo. Někdy jsou opravdu zadarmo (přeposlaný email), někdy za ně zaplatím konzumací nevyžádaných reklam (internetové zpravodajství) a jindy zase ztrátou soukromí (sociální sítě). Chápu, že když někdo nemá na složenky, těžko bude hledat prostor pro placení za informace. Naštěstí vždy neplatí: co je zadarmo je špatné, za co platím je dobré. Ale co je dobré, to muselo nutně stát nějaký peníz (nebo alespoň úsilí, které má zase svoji cenu) a ten peníz se musel někde vzít. Peníze, jak známo, také nepadají z nebe. Pokud si získá Vaši důvěru veřejnoprávní médium, pak to sice není zadarmo, ale „jako zadarmo“ (ty prostředky už jste tak jako tak vynaložili). Pokud si to můžete dovolit, pak bych nad placením informací neváhal. Kolik informačních zdrojů zvládnete pravidelně absorbovat? Jeden, dva, tři? Víc určitě ne, to by mohlo být ještě zaplatitelné. A pokud kvalitní zdroje potřebujeme, a to my určitě potřebujeme, pak je to myslím ta nejlepší forma jejich podpory.

Je poctivé říct, že výběr informačního zdroje Vás nebude stát jen peníze, ale i čas a úsilí. Můžete si nechat poradit od zkušenějších, ale není nad to, když si toho svého / svou důkladně osaháte během měsíců a let společného virtuálního života. Bude to prostě Vaše nepřímá investice do politiky, která se Vám ovšem bohatě vrátí.

Je také třeba nastavit realistická očekávání. Není rozumné očekávat, že se v médiu objeví kritické informace o jeho vlastníku. – Placených médií, která se uživí jen z našich příspěvků, bude jak šafránu, protože jsme prostě malý trh. Budeme tedy muset překousnout mecenáše či majitele, filantropa. – Určitě nebude platit, že by se náš důvěryhodný novinář nemohl mýlit. Může někomu skočit na špek, podcenit přípravu nebo si ukousnout příliš velké sousto z oblasti, ve které není opravdu kovaný. Uvědomme si, že typický „širokopásmový“ novinář musí týden co týden dodat ten svůj článek. Bude tedy asi zběhlý v hledání, orientaci a zpracování mnoha oblastí, ale v žádné nebude opravdový expert. Ale pořád tu svoji práci nad tématem zvládne efektivněji a většinou lépe, než bychom to zvládli my. Boty si také nešijete sami, například.

Důvěryhodný a nezávislý také neznamená bez hodnotové orientace. Je menší zlo chodit za pravicovým novinářem, o kterém víte, že má pravicový pohled na svět než za „nezávislým“, u kterého naprosto nic netušíte o jeho hodnotovém zázemí. Médium „pro všechny“ je v mých očích stejně pochybný koncept jako politická strana „pro všechny“.

Konzumace jen placených médií bude hrozit uzamčením v názorové bublině. Pravicového čtenáře Reflexu tedy nezabije, když si jednou za čas přečte Právo a naopak.

Snažme se také odlišit zprávy (právě zapadlo slunko) od interpretace (bude konec světa) a názorů (slunko nemusí vycházet a zapadat věčně).

Nedělám si nejmenší iluze, že téma má tisíc a jeden dalších odstínů, které mě (a možná i některým z Vás) zcela unikají. Nicméně pořád je lepší pracovat s tímto málem, než pasivně konzumovat všechno, co se nám ocitne na talíři.