Po cestě za uplatňováním Vašich zájmů v politice leží řada potenciálních překážek. Zdálo by se, že míra inteligence by mohla být jednou z nich. Hned na úvod položím na stůl hypotézu, možná kontroverzní: nikdo není ze hry vyloučen, není pro politiku hloupých.

Opět se pouštím na území jiných odborností, nicméně nemohu jinak, považuje tuto otázkou za důležitou. Pod inteligencí pro naše potřeby ‚Politiky pro každého‘ si představuji souhrn sociální inteligence, analytických schopností a abstraktního myšlení (pomíjím jiné, například manuální či umělecké schopnosti). Sociální inteligence proto, že politici jsou lidé. Analytických schopností proto, že budeme luštit příčinné souvislosti mezi fakty. A abstraktní myšlení proto, že si v hlavě sestavíme obecný model politiky a do něj pak budeme dosazovat jednotlivé osoby. Různé stránky inteligence budeme zapojovat v různý okamžik a v různé míře během rozhodovacího procesu, běžícího po ose „hodnoty -> zájmy -> politika -> politické strany -> politici“.

Já vůbec nepopírám fakt, že všichni lidé nejsou od přírody obdařeny inteligencí stejnou měrou. Někomu bylo shůry dopřáno více, někomu méně. Ten kdo dostal více, bude mít v hlavě určitě sofistikovanější model společnosti než ten, kdo dostal méně a budou se jistě i lišit v poznání „která bije“. Chytřejšího bude obtížnější opít rohlíkem než méně chytrého. To ano. Ale každý, úplně každý bude mít svůj limit, za který to prostě už nejde.

Záměrně nepoužívám termín „hloupější“. Nepovažuji ho totiž za kvantitativní („je hloupý 23 blbů“), ale za emotivní. Kdo z Vás nikdy neřekl: „jak mohou proboha volit toho politika X, ti musí být úplně blbí“, ať hodí kamenem. Takový výrok svědčí více o frustraci z nepochopení, než že bychom ho mohli brát jako objektivní hodnocení něčí inteligence.

Zpět k mému úvodnímu tvrzení, které se zdá být na první pohled rozporné: limit je limit a dává dotyčnému stopku, ne? Já ono kouzlo pro politiku nevidím ani rezignaci na politiku, ani v posouvání svého limitu (byť je to jinak zcela chvályhodná cesta osobního rozvoje), nýbrž v ochotě a schopnosti si přiznat: tady je můj limit. A místo jeho posouvání či rezignace si najít „přítele na telefonu“, který toho dostal pod čepici víc, má ten svůj limit dále a s tím se poradit. Vzpomeňte si na příspěvek o cílové skupině: je nás hodně a potenciál je tudíž v týmové práci. Samozřejmě by to měl být někdo z našeho blízkého okolí (rodina, širší rodina, přátelé, komunita), kde je důvěra a vzájemnost přirozená a kdo – pokud možno – sdílí podobné hodnoty jako my. Ve výše naznačených soustředných kruzích může každý, ale opravdu každý najít svého přítele na telefonu. Až ho najdeme, tak se ho samozřejmě nebudeme ptát „komu to mám hodit“ nebo „koho volíš ty“, ale budeme mu klást otázky jako „kdo pro mne udělá něco užitečného“ nebo „jak se podle tebe věci mají“.

Ještě k inteligenci: příroda to z nějakého neznámého důvodu zařídila tak, že je ve společnosti distribuována sice nerovnoměrně, ale kupodivu v každé stejně. Přesněji řečeno, je rozložena podle stejné křivky. Těch „chytrých“ je vždy poměrově stejně „málo“ (matematici prominou). Všimněte si teď prosím jednoho paradoxu: čím jste chytřejší, tím méně je lidí, kteří jsou chytřejší než Vy a tedy i těch, které můžete požádat o radu. A naopak, čím méně chytrý jste, tím máte větší prostor pro pomocnou ruku! Opravdu chytří lidé jsou tedy v nevýhodě, nemají se s kým poradit, jsou na tom v tomto směru jako ten pověstný kůl v plotě. Naopak ten, kdo s odřenýma ušima zvládl pět tříd základní školy, má na výběr nepřeberně. No řekněte, není hřích toho nevyužít?

Jsem proto přesvědčen, že s takovýmto přístupem může prosazovat své zájmy v politice každý, tedy i Vy. Ať už je Vaše intelektuální parketa na pozici uklízečky, dělníka ve šroubárně nebo datového analytika.