Dá se říct, že už máme pohromadě téměř všechny podklady, hodnotami a zájmy počínaje a informacemi konče, abychom mohli vykročit směrem k dalšímu milníku na naší cestě. To jest výběru politické strany, se kterou spojíme svou budoucnost. Ještě si ale zbývá ujasnit dvě veledůležitá témata, která spolu úzce souvisí: geopolitika a společenský řád.

Geopolitika se možná zdát být až příliš těžkotonážním bodem, s ohledem na každodenní politické piždění. Uvědomme si však, že Česká republika není velmoc a co si můžeme doma dovolit, je z největší míry dáno právě okolními poměry. Před vlastní výběr konkrétní politické strany tak dává smysl předsunout filtr, který dále pustí je strany kompatibilní s naší orientací.

Stejně tak se může jevit (tentokrát zcela oprávněně) tato otázka jako přespříliš ambiciózní, protože si už na ní vylámali zuby největší mozky národní. Vzpomeňme jen namátkou Havlíčkovo „kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vymyslet“, následované „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ od téhož autora. Nebo Benešovu orientaci na Francii, aby se posléze obrátil směrem k Moskvě, což se ukázalo být krokem přinejmenším z bláta do louže.

Nicméně, tak jako jsme přijali svoji spoluzodpovědnost za budoucnost, a to volbou jedné ze dvou rovnocenně špatných variant (viz jeden z předchozích příspěvků), tak stejně se musíme postavit i k této otázce. Expertní analýzy pomazaných politologických a historologických hlav nám mohou být podkladem, ale ono závěrečné „politické“ rozhodnutí je jen na nás.

Volba má naštěstí i snadněji uchopitelnou a nám bližší rovinu, což jsou hodnoty. Budeme se s menší či větší sympatií rozhlížet napravo, nalevo, dolů a nahoru i na základě toho, jaké hodnoty na té oné světové straně vyznávají a jak jsou nám ty jejich hodnoty blízké.

Máme před sebou na stole – přinejmenším se tak zdá – tři možnosti. Orientace na východ, orientace na západ a vlastní suverénnost. Možná si teď ťukáte na čelo se slovy „jaká volba, to je přece jasné, chceme být suverénní zemí“. Suverénní v bezpečnostní oblasti, alespoň tak já to chápu, znamená být neutrální. Jsem velmi, velmi skeptický k potenciálnímu faktu, že by nějaké státy byly opravdu neutrální v tom smyslu, že jejich okolí tu neutralitu opravdu zcela a bezezbytku ctí. A pakliže snad opravdu existují, jakou cenu za svou neutralitu musely zaplatit (např. takové Finsko). A to už vůbec nemluvě o tom, jak moc je jejich situace (ne)srovnatelná s naší (např. takové Švýcarsko). – Suverénní v ekonomické oblasti, tak tam máme myslím ještě menší manévrovací prostor. Vidím to tak, že silní hráči (to rozhodně nejsme my) používají ekonomiku vůči slabým hráčům (to jsme přesně my) jako svou politickou převodní páku. Takže bezpečnostní a ekonomická orientace jsou pro nás dvě strany jedné mince. Nemáme výtlak Německa nebo Velké Británie, abychom hráli s Ruskem nebo Čínou rovnocenné partie (jak to má vykalkulované Orbán, popravdě nechápu).

Jste-li přesvědčeni, že se mýlím a vsadíte na střední cestu budoucnost svou a svých potomků, pak je tu ještě jedna otázka. Co s bezpečnostními hrozbami? Pokud žádné nejsou, značně ušetříte. Nejsou-li hrozby, není potřeba silné (a drahé) armády. Pokud hrozby uznáváte, tak buď opravdu tutově vsadíte na neutralitu nebo se budete chtít pojistit. Pak si budete muset utáhnout opasky, abyste ty hrozby je uzbrojili.

Pokud bych Vás přesvědčil, žádná střední cesta reálně není, pak by byly na stole k výběru varianty jen dvě: východ nebo západ. Rozhodněte se na základě svých hodnot. Mně je politicky (demokracie versus autokracie) i lidsky (slušnost versus síla) bližší západ, u Vás to může být klidně obráceně. Já připouštím hrozby. Například že Rusko nás považuje za svůj prostor vlivu, ale Vy ho můžete považovat za rovnocenného partnera. Kromě hrozeb známých mohou přijít i hrozby dnes ještě neznámé, maximálně tušené. Já proto potřebuji spojence, který by mou bezpečnost „garantoval“. Nejlépe spojence z řad přátel. Pozor! Přátelé nejsou země, se kterými je zrovna dnes kamarádíme, nýbrž země s kompatibilními hodnotami. Nepřátelé jsou země, které mají neslučitelné hodnoty a navíc mají v našem životním prostoru své zájmy. A dvojnásobný pozor: i s nepřáteli se mluví a obchoduje, ale tím nepřestávají být nepřáteli! Obdobně i přátelé mezi sebou soutěží, někdy ne úplně čistě, ale tím nepřestávají být přáteli. Přátelství mezi státy je podle mého něco úplně jiného než přátelství mezi národy nebo dokonce přátelství mezi lidmi!

A pokud používám slovní spojení garantovat bezpečnost, tak tímto rozhodně nemám na mysli, že podepíšeme nějaký papír a tímto to končí, máme nadosmrti vystaráno. Nebudeme přece své přátele urážet tím, že bychom je považovali za prosťáčky, kteří za úsměv a kus papíru budou utrácet své peníze a pokládat své životy za naši bezpečnost. Je pěkné, že je spojenectví položeno na základech společných hodnot, ale k tomu musíme přidat vlastní úsilí o bezpečnost (jakkoliv se může zdát nějaká metrika dvou procent DPH pochybná) a podporu partnera, když on podporu potřebuje. Vyváženou a uváženou podporu, ne že budeme skákat, jak on píská, to je jasné.

Možná jsem se nechal trochu strhnout a zabral téma hodně zeširoka. Jsem ale přesvědčen, že o tom všem výše naznačeném rozhodujete v okamžiku, kdy ukážete na tu svou politickou stranu, protože ta bude jednou nositelem naší geopolitické orientace. Například v ryze konkrétních otázkách jako NATO – ano / rozpustit, Evropská unie – zůstat / odejít, Afghánistán – účast po boku USA byla v pořádku / neměli jsme tam vůbec chodit.