Navážeme plynule na minulý příspěvek a ujasníme si, v jakém společenském zřízení máme ty nejlepší šance uplatňovat své zájmy. Máme zde na výběr přinejmenším mezi monarchií, anarchií, autokracií, totalitou, demokracií. Nepředpokládám, že by někdo vážně uvažoval o oživení otrokářské nebo kmenové organizace společnosti. I když kdo ví. Ale ono je to stejně úplně jedno. Jsou tu, viděno s jistým nadhledem, stejně jen dvě skupiny. Demokracie a pak ty ostatní.

Určitá specifická sada hodnot není totiž realizovatelná v jiném režimu, než demokratickém. Mluvím samozřejmě pořád o hodnotách pro davy (ten, kdo se rozhodl prosadit za každou cenu, prosadí se jistě v jakémkoliv režimu). Všem ostatním sadám může být demokracie lhostejná. Příznivci komunismu a socialismu zde mají stranu komunistickou. Nemusíme ani číst její program, když se nějaká strana pojmenuje komunistická, asi nebude mířit k monarchii, že. Kdo se zhlédl v teoretickém konceptu anarchie, bude hledat strany anarchistické. Kdo chce pořádek a nic než pořádek, bude hledat vládu pevné ruky, tedy režim autoritářský. Čína svým příkladem dokonce nabízí dříve nemyslitelnou kombinaci komunismu a tržního hospodářství (tady bychom asi měli být opatrní v terminologii, jedná-li se ještě vůbec o komunisty).

Všimněte si, že komu je demokracie nejen lhostejná, ale je mu dokonce trnem v oku, tak takovému voliči stačí volit libovolnou ne-demokratickou stranu. Demokracie totiž ke svému udržení vyžaduje aktivní a cílevědomou činnost, kdežto k jejímu rozpadu stačí nedělat nic. Natož když se její základní kameny aktivně demontují, což je zcela přirozený cíl každého despoty, autoritáře či dokonce obyčejného kariéristy. Kromě toho zásadní nevýhodou demokracie je, že její ztráta je v horizontu našich životů děj nevratný. Demokracie se snadno ztrácí, ale těžko získává.

Cítím jako jistý deficit, že tu mluvím o demokracii bez bližšího upřesnění. Pod slovem demokracie si každý může představit něco trochu jiného. Přijměte proto prosím tuto definici: demokracie je takové uspořádání společnosti, ve kterém nikdo nezíská moci příliš mnoho a na příliš dlouhou dobu. Demokracie toho dosahuje důmyslným systémem vzájemných protivah, pojistek a zpětných vazeb. Demokracie má dvě bezpodmínečně nutné a navzájem spjaté složky: pravidla a občany, kteří mají vůli tyto pravidla dodržovat.

Všimněte si prosím, že moje definice neobsahuje žádné přísliby světlých zítřků. Žádnou viditelnou záruku pořádku, „klidu na práci“ a stability. Dokonce ani neříká, jak konkrétně má ta demokracie vypadat! Naopak obsahuje řadu otravných podmínek a úskalí. Vezměte pravidla, která fungují ve Švýcarsku a dosaďte do nich Čechy. Nebude to fungovat. Vezměte Švýcary a dosaďte je do britských pravidel. Opět to nebude fungovat. Vezměte aktuální Američany a aktuální americká pravidla a přetočte budík o sto let dopředu. Zase to přestane fungovat.

Zkusme mojí definici otestovat na státu, který hraje v historii České republiky klíčovou roli, Rusku. Jdou hlasy, že Rusko je plus mínus stejná demokracie jaká jakákoliv jiná. Má ústavu? Má. Má parlament? Má. Přijímá parlament zákony? Přijímá. Probíhají v zemi volby? Probíhají. No tak v čem je problém? No problém je v tom, že o těchto vnějších znacích se moje definice vůbec nezmiňuje. Dobře. Tak co takový prezident, prezident Putin. Je funkci dlouho? Je, hodně dlouho. A v jaké funkci byl předtím? Byl předsedou vlády, shodou okolností v době, kdy právě předseda vlády ve své osobě koncentroval nejvíce moci. Jak dlouho ještě může být prezidentem? Hodně dlouho, změnila se ústava tak, aby to umožňovala. K čemu mířím: Vladimír Vladimirovič nejen že je ve vedení země podezřele dlouho (to taková Angela Merkelová koneckonců taky), ale legislativa státu včetně ústavy se průběžně mění tak, aby mohl přecházet z funkce do funkce, aniž by pustil otěže moci. Zákony se přizpůsobují vládci, místo aby se vládce přizpůsoboval zákonům. Už jednom z tohoto důvodu v mých očích Rusko žádnou demokracií není.

Po pravdě řečeno, je mi dost záhadou, jak demokracie vůbec mohla tak dlouho přežít. Některé chytré hlavy říkají, že to bylo jen díky nízké úrovni komunikačních technologií a zásluhou toho zlého establishmentu, který si sice uzamkl politickou scénu, ale na druhou stranu do ní nepouštěl exoty, extrémisty a sociopaty všeho druhu, kteří ji teď a tak úspěšně demontují. Každopádně, a to se už opakuji, Vás to buď nemusí trápit vůbec (osud demokracie Vás netíží) a nebo byste si s tím hlavu měli začít lámat. A už jen pro klid svého svědomí adresuji těm prvním své proroctví, aby nemohli říct, že jsem je nevaroval: nedivte se prosím, že až svému favoritu – autoritáři pomůže zabetonovat pozice, tak že Vás zahodí jako posmrkaný kapesník. Váš hlas už totiž nebude potřebovat.