Demokracii jsme si definovali v minulém příspěvku, tedy lépe řečeno nabídl jsem Vám svojí definici. Všimli jsme si, že se v ní nevyskytují žádné konkrétní návody, jak by ta demokracie měla přesně vypadat. A když se rozhlédneme po světě, tak opravdu co demokracie, to tak trochu originál.

Která z nich by eventuálně byla pro nás nejlepší? Mám odpověď, tentokrát a zcela vyjímečně naprosto přesnou: taková, která nám bude fungovat. Nejlepším kritériem teorie je totiž praxe. A pokud nám náhodou ta naše stávající nefunguje nebo v něčem nefunguje, měli bychom přemýšlet o korekci. Je ovšem na místě vysoká obezřetnost, protože každá změna má potenciál být změnou k horšímu. Máme z historie dost výmluvné příklady, a teď nemluvím jen o demokraciích, kdy nadšení posunulo přání do polohy myšlenky a výsledky byly katastrofální. „Optimismus je opium lidstva“, glosoval historii spisovatel Jan Procházka (to je ten pán, od kterého jsem si vypůjčil název pro svůj blog). Nehledě k tomu, že každá změna má kromě důsledků zamýšlených i důsledky nezamýšlené (otcové opoziční smlouvy by mohli vyprávět, jak po letech s překvapením koukali na plody svého většinově laděného volebního systému v rukou Andreje Babiše).

Nejsem politolog, takže můj ponor do vod různých typů demokracií nebude příliš hluboký. Položme se třeba na otázku, kdo má být nositelem politické vůle: řadový poslanec nebo politická strana? Já mám pochopitelně zkušenost jen se systémem naším a zdá se mi rozumný. Volíme primárně politické strany, které dám dávají záruku jisté předvídatelnosti. Je to obdobné jako ve spotřební ekonomice. Do McDonald’s zamíříte na oběd proto, že přesně víte, co na Vás v pytlíku čeká. Bez ohledu na to, jestli dnes vaří Petr nebo Pavel. McDonald’s má svůj sortiment (pravicové / levicové zaměření strany) a zaměstnanci připravují jídlo podle receptury (poslanci hlasují na základě doporučení svého klubu). Systém nikomu nebrání, byť za cenu jisté osobní statečnosti, se instrukcím vzepřít. Zaměstnanec McDonald’s může vedoucímu provozu hodit zkažený polotovar pod nohy, byť pod rizikem ztráty zaměstnání. Poslanec se může své straně vzepřít, pokud instrukce jdou výrazně za jeho hranice akceptovatelnosti (třeba u zákona typu „Židi patří do plynu“, když zvolíme brutální a nepravděpodobný, nicméně jasně osvětlující příklad).

Další otázka: demokracie parlamentní nebo přímá? Přiznám se, že mám o přímé demokracii jen mlhavé představy, nicméně ty co mám, mě nenaplňují nějakým velkým optimismem v tuto cestu. Jednak by to znamenalo zcela přebudovat celý politický systém. Ne že si jednou za čas zareferendujeme. A potom, jak chceme identifikovat přesně ty občany, kteří pro daného politika hlasovali a dali mu mandát? Skupina A politika zvolí a za půl roku ho skupina B, skládající se z úplně jiných občanů než skupina A, zase odvolá? No nic, raději se z tenkého ledu stáhnu.

Občanská společnost, jakou má mít v systému roli? Pokud statisíce občanů na Letné volají „Babiš je zlo“, tleskám s nimi. Pokud ale žádají Babišovo odstoupení, jsem ostře proti. Kdo dal Babišovi mandát? My na Letné? Ne, jeho voliči. A zda ho jeho voliči stále podporují (jako že to vypadá na ano), se definitivně prokáže až při volbách. Jako správná cesta se mi naopak jeví ta, že občanská lobbistická skupina zvedne nějaké téma, získá pro něj dostatečnou veřejnou podporu a pak se domluví s nějakou politickou stranou, která téma vezme za své a půjde s ním do voleb. Motivace je oboustranná: občané prosadí svůj záměr a strana získá „zadarmo“ významnou voličskou skupinu, s potenciálem do budoucnosti rozšířit své voličské jádro. Alternativou ke spolupráci se stranou stávající je založit si stranu vlastní, to je ovšem velmi ambiciózní projekt s nejistým výsledkem.

Já rozumím frustraci, kterou leckdo může mít ze systému parlamentních stran. Máte zájmy A,B,C,D. Ty zájmy jsou podpořeny stranami E,F,G,H. Ať zvolíte kteroukoliv stranu A-D, pokryjete jen jeden ze čtyř svých zájmů E-H. Jednu cestu jsem naznačil v předchozích příspěvcích – vážit zájmy a vsadit jen na ty nejdůležitější. Další možností je založit si vlastní stranu nebo jít cestou přímé demokracie. Mně přijde jako nejrozumnější výše naznačený mechanismus jednoúčelových občanských lobbistických skupin.

Poslední úhel pohledu na demokratický systém, který zmíním, je poměrný versus většinový volební systém. Většinový systém generuje bez diskuze akceschopnější vlády. Předpokládá však ochotu politických aktérů po čtyřech letech sbalit kufry a odejít do opozice. Obecně něco, co by se našlo pod termínem politická kultura. A to je hodně riziková sázka, protože pokud prosázíte, mohou být tyhle volby – s jistou, ale ne zas tak velkou nadsázkou – na hodně dlouhou dobu těmi posledními.