Referendum by logicky přináleželo do předcházejícího příspěvku, pojednávajícím o podobách demokracie. Ale protože ho považuji za zajímavé a vícevrstvé téma, věnuji mu samostatný příspěvek. Nebude to na žádný román, ale pár myšlenek bych měl.

Referendum je samozřejmě nosný prvek systému přímé demokracie, kterážto nemá moji důvěru. Možná se to – i přes maximální a upřímnou snahu o nezaujatost – propíše do mého pohledu na referendum. Pokud se tak stane, bude to škoda, protože s referendem se můžeme setkat i v systému zastupitelské demokracie.

Na první signální bych objevitele referenda poceloval na obě líce za skvělý způsob, jak vyjádřit přímo a nekomplikovaně vůli občanů. Po opadnutí vlny prvního nadšení ovšem přicházejí pochybnosti. Projděme si některé z nich, přičemž tiše předpokládám referendum závazné, nikoliv indikativní.

Téma referenda. Přejete si rozšířit zákonnou dovolenou ze 4 týdnů na 5 týdnů? Jasná oblast, jasná otázka, nulový prostor k různým výkladům při realizaci. V případě kladné odpovědi se v příslušném právním předpisu zamění číslice 4 za číslice 5 a je vymalováno. – Jste pro vystoupení z Evropské unie? To už je horší, součástí otázky nejsou podmínky. Chcete vystoupit za každou cenu, i kdyby po nás Unie chtěla ještě dalších 30 let platil společné dluhy? Nebo jen v případě, že bude rozchod skousnutelný? To už bude záležet jen na interpretaci toho, kdo bude vystoupení realizovat a praxe může být na hony vzdálená voličově představě.

Formulace otázky. Ten, kdo má ji má v ruce, má nemalý prostor k manipulaci a podsunutí požadované odpovědi.

Souvislosti a dopady. Důkladný rozbor případného „ano“ nebo případného „ne“ asi může být těžko součástí otázky. Je možné se shodnout na společném znění doprovodného zdůvodnění, které by bylo dostatečně vyčerpávající a současně oboustranně vyvážené? Pochybuji, především – v našich podmínkách – o té části společné shody. Takže rozbor asi bude součástí kampaně, kampaň povede každá strana svou a volič musí být aktivní ve vyhledávání informací. Většinový volič možná nebude pečlivě vážit argumenty obou stran a bude spíše naslouchat jen té „své“ straně. Co stát, povede také svou kampaň? Neměl by v tom případě investovat stejné peníze a úsilí na podporu „ano“ i „ne“, protože jinak to nebude vyvážená kampaň, ale spíš masáž pro jednu z variant? Budou na kampaň také nějaké zákonné finanční limity a jak se budou počítat, když na jedné straně může být vícero subjektů?

Odpovědnost za realizaci. Dejme tomu, že právě v tento moment máme eurohujerskou vládu a odhlasujeme si vystoupení z Unie. Vážně očekáváme, že lidé, kteří spojili celý svůj politický život s evropskou integrací, budou při jednáních do roztrhání těla bojovat za co nejrychlejší odchod? Co když se nám budou zdát domluvené podmínky odchodu nevýhodné, můžeme tuto vládu činit odpovědnou za jejich podobu? Vláda bude říkat „lépe to nešlo ani teoreticky, to jste si měli pořádně rozmyslet před hlasováním“ a opačný tábor zase naopak „jste neschopní, to my bychom vyjednali …“.

Termín realizace. Bude součástí otázky, bude součástí právní normy, jaký bude postih pro nesplnění … ?

Zákonnost tématu. Co když si občané odhlasují, že pošlou jako velvyslance do Bruselu koně? Nebo nějakou jinou, byť ne tak zjevnou, koninu, která je v rozporu se zákonem nebo s nějakým ústavním principem?

Hlasuji o něčem, co se mě osobně netýká. Jsem zaměstnanec s benefitem týden dovolené navíc. Rozšíření zákonné dovolené mi osobně – co se týče dovolené – vůbec nic nepřinese, takže budu sobecky zvažovat jen nepřímé důsledky a ty se mi asi spíše budou jevit negativní, takže budu proti. Nebo naopak jsem altruista šířící dobro a chci svým trpícím spoluobčanům pomoci. No jo, ale co když oni preferují jen 4 týdny dovolené a jistou práci před týdny 5-ti a rizikem ztráty zaměstnání, protože zaměstnavatel potenciálně neustojí nárůst nákladů? Moje motivace jsou prostě výrazně odlišné od těch, kdo mají opravdu jen ty 4 týdny a téma se jich přímo týká.

Kolik minimálně petičních podpisů, aby bylo referendum vyhlášeno? Nebo to právo bude mít jen, dejme tomu, parlament?

Jaká minimální účast, aby bylo referendum platné? Jakákoliv: ti co nepřišli, jsou sami proti sobě. Nebude pak vhodnou taktikou voliče spíše od účasti odrazovat než je přesvědčovat? Minimálně x procent: aby mělo referendum nějakou vypovídající hodnotu. Jak vysoké má ovšem to „x“ být?

Jaký minimální poměr pro vítěznou stranu? Stačí 51:49 nebo 60:40 nebo dokonce 80:20? Bude-li povolen těsný rozdíl, nehrozí trvalý ping – pong?

Čím více otázek, tím více pochybností a tím méně nezpochybnitelných odpovědí. Ne že by v systému parlamentní demokracie bylo vše růžové. Témata prosazují strany a my si vybereme jen jednu stranu, přestože témat je hodně. Typicky nás naše strana uspokojí jen v některých tématech a v tématech ostatních to musíme nějak překousnout. Ale: za nejpodstatnější stránku považuji odpovědnost a tady, v případě stran, máme na koho ukázat. Co se týče těch témat, ne všechna mají stejnou důležitost: těch pár opravdu důležitých (geopolitická orientace východ – západ, účast v Unii nebo NATO, daňová politika, důchodová politika, fiskální politika atd.) se obvykle koncentruje u každé jednotlivé strany v nějaké konzistentní kombinaci. A pokud je pro Vás naprosto klíčový přístup k otázce psích exkrementů, vstupte do partaje, zorganizujte si nátlakovou skupinu nebo volte Haškovu stranu mírného pokroku v mezích zákona.

Douška na závěr: v současné předvolební době slýcháme ohledně referenda z úst pana Okamury některé – dle mého názoru – velmi pozoruhodné konstrukce. Například: jsme pro referendum na téma vystoupení z Unie, ale my vystoupit nechceme, jen chceme dát občanům možnost se vyjádřit. No tak si to rozmyslete: pokud Vaše strana nechce vystoupit, je to Váš postoj, pro který máte jistě svoje důvody. Buď tím podporujete určitou poptávku nebo naopak formujete názor u nevyhraněných. V každém případě, k impulsu směrem ven z Unie nemáte žádnou, ale pražádnou motivaci. Pokud existují občané, pro které vystoupení téma je, tak ti ať si najdou svou politickou reprezentaci, která jejich téma zvedne. Je to jejich boj a ne Váš. A nebo naopak vystoupit chcete, ale pak z nás nedělejte – s odpuštěním – pitomce. P.S. Tomio Okamura zřejmě patří mezi čtenáře toho blogu, protože se už rozhodl a k odchodu z Unie se otevřeně přihlásil.