Termín parlamentních voleb se kvapem blíží a byla by škoda propást dobrou příležitost na toto téma. Najděme si proto čas pro krátké zamyšlení právě teď a podívejme se na strategii a taktiku z pohledu účastníků volebního mače, tedy politických stran a voličů. Přístupy obou účastníků se navzájem ovlivňují a zapadají do sebe jako protikusy stavebnice. Pořešme je tedy současně a neváhejme případně přeskakovat mezi nimi sem a tam. Politické strany mé zamyšlení nepotřebují, mají průzkum voličských strategií a taktik v popisu práce. Ale u voličů o nemusí být snaha o pochopení motivací druhé strany úplně automatická.

Jednodušší to z tohoto pohledu mají určitě voliči. Strategie by teoreticky měla být jasně dána a to sadou voličových hodnot. Už jsme však naznačili, že občané – voliči typu „ideový“ a „emocionální“ mohou nad svými přáními a emocemi ztratit kontrolu, důsledkem čehož je podpora cizích zájmů, aniž by si to sami uvědomovali. Stejně tak voliči typu „racionální“ mohou rezignovat na svoje dlouhodobé zájmy (lepší stovka důchody v hrsti než budoucí prosperita na střeše), čímž nějaká strategie v jejich případě ztrácí smysl. Nutno podotknout, že se velmi často vyskytuje „mezioborová“ kombinace: emocionální potřeba se identifikovat s konkrétním politikem („věřím mu“) a racionální přístup ke svým zájmům („nechci Euro“). Takový volič si ovšem neuvědomuje, že žijeme v systému politických stran a ne přímé demokracie. Sebesilnější politik – osobnost musí ve finále pro svoje kroky získat ve straně podporu, jinak zůstane osamocen jako ten pověstný kůl v plotě.

Z pohledu taktiky se nabízejí přístupy jako: volím stále tutéž stranu a v případě nespokojenosti ji dávám zpětnou vazbu jiným než volebním kanálem. Nebo naopak „volím stále tutéž stranu“ a v případě nespokojenosti ji potrestám doživotní stopkou (princip jednou a dost). Případně mírně tolerantnější „dvakrát a dost“, například pokud u takové ODS usoudím, že se svých kmotrů důkladně a definitivně zbavila. Jiná taktická rovina je „škoda každého hlasu, který padne vedle“, čili volím jen strany parlamentní či s jasným výhledem se parlamentními stát. Nebo naopak taktika jednou se tam musí dostat, která zafunguje málokdy, ale bez ní bychom neměli takové Piráty, což by byla jistě škoda. Nebo úplně jiná taktická rovina: demokratický systém vidím tak jako tak odepsaný, tudíž nebudu plýtvat energií na jeho záchranu a naopak podpořím stranu, která to tu zplundruje co nejrychleji.

Politické strany to mají podstatně těžší. I ony mají své hodnoty (najdeme je, když už nic jiného, v jejich programu) a jim by měla odpovídat jejich dlouhodobá strategie. Ovšem strany se skládají ze straníků a straníci mohou (a taky tak činí) zúžit svou vlastní strategii na čtyřletý volební cyklus, což není moc daleký horizont. Tak se může snadno stát – a taky se bohužel stává – že proti sobě stojí hráči s výhledem 4 roky versus „zítra“, v jehož rámci jednají. Výsledky pak nemohou nikoho překvapit.

Z pohledu taktiky to nebude pro strany o nic snazší. Pokud nabídnou voličům své skutečné plány, které jsou ovšem nepopulární či složitější než zcela triviální, riskují nezájem širší voličské veřejnosti. Mají tedy dilema: vysvětlovat a vzdělávat a přesvědčovat nebo to vzít úplně obráceně a říkat voličům jen to, co voliči slyšet chtějí. A slibovat a zkreslovat, případně zcela nestoudně lhát. Tedy chovat se, jak se říká, populisticky. A pak, v případě volebního úspěchu, zapomenout na vše řečené a upřít síly ke svému skutečnému cíli, ať už byl jakýkoliv. Je to sice podvod na voličích, to bezpochyby, ale v případě cílů „ušlechtilých“ by to snad bylo ještě skousnutelné (pořád lepší, než ztratit demokracii úplně; koneckonců vzpomeňme na Masaryka, jak si při vzniku republiky pomohl neexistujícím československým národem a jak spojencům hrubě podstřelil skutečné počty národnostních menšin). V případě cíle vlastního obohacení ani žádnou takovou polehčující okolnost nalézt nelze.

K taktikám stran patří i vytváření koalic, ať už předvolebních či vládních. Případná vládní koalice pak straně výrazně umenšuje manévrovací prostor k realizaci svého programu. Volič by měl chápat, že před stranou menší než opravdu velkou (míněno volebním ziskem) stojí v tomto ohledu jen špatné možnosti: jít do opozice a neprosadit nic. Nebo jít do koalice. A pak se stává z volebního programu – s trochou přehánění – jen cár papíru, protože programy jsou takřka bez vyjímky psány ve stylu „co bychom udělali, kdybychom se nemuseli na nikoho ohlížet“, což pochopitelně není případ koalice. Prosadit tam nějaký ten bod, neřkuli ho dokonce prodat voličovi a nenechat si ho ukrást partnerem, to už je skutečný majstrštyk.

Poslední taktiku stran, kterou hodlám zmínit, je vytvořit dojem „bezbolestnosti“. Žádnou agendu nelze vyřešit tak, aby se to někoho negativně nedotklo. Digitalizace a zefektivnění státní správy: pokud se mi to tedy opravdu povede, pak se část úředníku v lepším případě bude muset přeorientovat na jinou práci nebo (a to je pravděpodobnější) o práci přijdou. To asi žádného úředníka úplně nenadchne. Důchodová reforma: přinese spravedlivé důchody pro každého. Slovo „spravedlivé“ je eufemismus, který má tolik výkladů, kolik má republika občanů. Přerozdělování bohatství: abychom mohli chudším dát, musíme bohatším sebrat. Více peněz pro zdravotnictví: jsem pro, ale budeme tedy muset ubrat na investicích.

A úplně samostatnou kategorií jsou agendy, které vyžadují nalití napůjčovaných peněz s tím, že se (snad) v budoucnu vrátí. Jako řadový občan bez hlubokého ekonomického vzdělání trpím hlubokou skepsí, že lze něco takového v našich podmínkách dotáhnout do konce. Snad jedině stimulace ekonomiky v době recese, ale to je spíš reakce na nastalou situaci než řádná agenda.

Na závěr popustím uzdu fantasie a představím si taktiku demokratických stran, přetavenou do strategie. Představme si, že se demokratickým stranám nedaří rozšířit okruh svých podporovatelů (to nebude až tak obtížné). Dejme tomu, že jednou z hlavních příčin je nižší životní úroveň a kvalita života vůbec této skupiny občanů (relativně nízké příjmy vůči životním nákladům, exekuce, nejistota zaměstnání v globalizované ekonomice, vzdálená lékařská péče a občanská vybavenost na venkově a malých městech). Strany by pak mohly hypoteticky přetavit taktiku (jak tyto voliče přesvědčit) do strategie (zlepšit jejich život) a výsledek by se pak (snad) dostavil sám. Musely by ovšem dokázat vystoupit z bludného kruhu: změna vyžaduje politickou sílu, politická síla vyžaduje úspěch ve volbách, úspěch ve volbách vyžaduje více voličů, nedaří rozšířit okruh svých voličů.