Možná namítnete, že covidová pandemie je jen jedna z krátkodobých peripetií, nad kterou pozítří už ani pes neštěkne. No, zpočátku to tak vypadalo, ale věci se nevyvíjejí úplně podle původních představ. Takže ji tu – mršku pandemii – budeme ještě nějaký ten rok mít. Vezměme ji tedy na milost jako téma, které přesahuje běžný provoz.

Další námitka může být, že je to téma, ke kterému se vyjadřuje a vyjádřil už úplně každý, kdo má nos mezi ušima. Tuto námitku přijímám a skepsi, že další jeden pohled může těžko vynést na světlo světa něco nového, plně chápu. Nemohu si však pomoci, nutkání je příliš silné, takže neodolám. Nicméně přistoupím k tématu s maximální pokorou a pokusím se o stručnost.

Každý racionální názor (a já chci být racionální) je založen na dostupných faktech. Přijetí nějaké skutečnosti jako faktu však často bývá subjektivní proces, ovlivněný stávajícím postojem a to se pak točíme v začarovaném kruhu. Položím tudíž úvodem na stůl moje fakta, která mohou být velice odlišná od Vašich faktů a v takovém případě se nutně musí naše další myšlenkové cesty méně nebo více rozbíhat:

Fakt č.1: jednotky intenzivní péče a ARO lůžka se plnily pacienty. Vycházím především ze zdokumentovaných svědectví konkrétních sester a lékařů. Samozřejmě lze snadno najít i podpůrné statistiky, ale buďme vůči statistikám obecně velmi obezřetní. Směrem k popíračům, jsem ještě jakž takž ochoten naslouchat argumentu, že nemocnice byly finančně motivované obsazovat JIP lůžka, takže jejich počty rostly. Ale neumím si představit, že by lékaři někoho s teplotou uvedli v umělý spánek, připojili na ventilátor a mimotělní oběhy jen proto, aby si oddělení finančně polepšilo. – Jev pokládám sice za plošný, ale nehomogenně distribuovaný. Takže bylo lze najít místa, kde „se nic nedělo“, stejně tak jako oddělení, kde „padali na ústa“.

Fakt č.2: lidé umírali v míře výrazně vyšší, než bývá běžné. Mluvím o celkovém počtu mrtvých per celá republika, bez rozlišení pozitivní – negativní, tlustý – hubený, mladý – starý, zdravý – nemocný, upitý – zabitý. V tomto případě se mi zdají statistiky neúprosné. Nevěřím v zásadní lobbovací sílu Spolku přátel žehu ani jiných profesních organizací. Na jistou diskusi mohou být detaily typu zemřeli s Covidem nebo zemřeli na Covid nebo zemřeli na zanedbanou péči nebo zemřeli na stress a podobně. Ale korelaci & příčinou souvislost ‚výskyt Covidu‘ -> ‚mrtví‘ vidím jako nezpochybnitelnou.

„Pandemii“ tedy pokládám za problém s reálným základem, není to pouze uměle vytvořená kauza.

Fakt č.3: Ochrana proti nakažení: není žádná. Ochrana proti šíření: velmi slabě funguje prodělání a očkování. Ochrana proti těžkému průběhu: částečně funguje prodělání a očkování. Záruka proti úmrtí: silně funguje prodělání a očkování. Lehce rozvedeno: prodělání nemoci s průběhem těžším než vysloveně lehkým, opakované očkování nebo kombinace prodělání plus očkování poskytují ochranu viz výše. Očkovaní i prodělavší mohou šířit virus. Prodělavší se mohou opětovně nakazit. Očkovaní se mohou také nakazit. Očkování ani prodělání nebrání těžkému průběhu. Ovšem, na straně druhé, prodělání a očkování statisticky snižuje počty těžkých průběhů a tím snižuje zátěž zdravotního systému. Prodělání nemoci je tedy nejlepší ochranou do budoucnosti, ovšem za cenu rizika, že průběh nemusí dopadnout – ať už z krátkodobého nebo dlouhodobého pohledu – dobře. Očkování je tedy krátkodobě dobrou ochranou, ale za cenu jistých očkovacích rizik a s nutností obnovovat ochranu každých cca 6 měsíců.

Tato lékařská jsou fakta platná k dnešnímu dni, zítra vše může být trochu jinak. Bude-li vše jinak, nebude to ani tak proto, že nám dnes cílevědomě lžou, ale protože některé poznatky potřebují čas. Vir také mutuje a některé nové mutace výrazně mění pravidla hry. Trend je „očkování přináší méně, než jsme čekali“ a „virus se drží déle, než jsme čekali“.

Na celou problematiku se můžeme podívat jak z pohledu jednotlivce, tak z pohledu státu. Tyto pohledy a z nich pramenící strategie mohou být odlišné nebo mohou dokonce jít proti sobě. Jedinec může jít cestou dobrovolného promoření nebo cestou maximální ochrany před nakažením. Ta první cesta má svoje zdravotní rizika, ale dává výhled dlouhodobé udržitelnosti. Ta druhá cesta představuje určitý odklad a má také svoje negativa, jako například izolace od společnosti a rizika, jako například to pramenící z očkování. Jedinec se při volbě své strategie opírá o fakta, ale také je ovlivněn svými postoji. Například: nechci se očkovat, jsem zdravý a sportovec, nejsem ovce nebo bráním svoji svobodu. Jednotlivec si může svoji cestu obhájit a jít proti státu, jsou-li tyto cesty kolizní nebo se státu podřídí a svoji cestu opustí.

Z pohledu státu je zcela klíčové rozhodnutí, co má být jeho cílem. Původním cílem bylo vymýtit virus, což se ukázalo jako cíl nerealistický. Následně se tedy přešlo na cíl „naučme se s virem žít“. Prostředky jsou očkování a řízená omezení veřejného života. Pokud by byla proočkovanost a současně účinnost dostatečně vysoké, aby nedocházelo k přetížení zdravotnického systému, nemuselo by se přistupovat k omezením. To se bohužel také ukazuje jako nerealistické, takže omezení se stávají nezbytnými. K volbě je pouze jejich rozsah, přičemž cenou jsou: přímé a nepřímé ekonomické ztráty, přímé ztráty na životech a dlouhodobé ztráty na životech (dané odložením jiné lékařské péče nebo přetavením ekonomických ztrát do dlouhodobě zhoršené péče, která následně znamená opět ztráty na životě).

Zvolení optimální strategie státu není triviální, protože křivky průběhů výše naznačených nákladů jsou různé, nabíhají s různými zpožděními a mohou mít (v tuto chvíli) neznámé počáteční podmínky. Stát má navíc omezený prostor k manévrování tam, kde jdou strategie některých jednotlivců proti strategii státu. Pokud se někdo rozhodne neočkovat se, poté onemocní a potřebuje lékařskou péči, stát mu nemůže říci „je nám líto, máme plno, dáváme přednost naočkovaným“. V tomto smyslu tahá stát za kratší konec provazu. Stejně tak „naočkovaní s těžkým průběhem“ a „necovidoví, ale potřebující běžnou péči“ jsou při přetížení zdravotního systému nedobrovolnými nositeli rizik „neočkovaných“.

Nutno podotknout, že mezi prostředky lze obecně zařadit i přednemocniční péči, poskytovanou praktickými lékaři nebo ambulantně na odborných pracovištích. Někteří odpůrci očkování říkají: kdyby stát dal této péči plnou podporu a podchytil nemocné v ranné fázi, nekončili by v nemocnicích a očkování by pak nebylo vůbec potřeba. To je velmi odvážný požadavek, protože tato cesta se ještě nikomu nepodařila realizovat. Jádro sporu je v lécích, na jejichž účinnosti se odborná veřejnost ještě neshodla, lokální zdravotní autorita jim nedala palec a není je tudíž možno plošně nasadit (příklad: Ivermectin).

Ještě odvážnější ne-mainstremový požadavek zní následovně: neřešme pandemii, dejme jí volný průběh. Ať se každý rozhodne pro svojí vlastní strategii a stát ať do toho jednotlivci nemluví. Pokud dojde k zahlcení péče, jako že asi dojde, no tak co, prostě budou na ulicích mrazáky. Byť tento požadavek považuji principiálně za korektní, neumím si jeho realizaci v praxi představit. A dále by mě zajímalo, jaká je ochota autorů ustoupit a přidat se k většině, pokud se ukáže, že podpora pro jejich plán je ve společnosti mizivá. Myslím, že budou úplně stačit saturované nemocnice, způsobené standardními odpírači očkování a oočkovanými hujery, kteří se po včeličce vrhnou plnou parou zpět do víru běžného života, kontakty nekontakty.

Ve vzduchu tedy visí otevření celospolečenské diskuze na téma „Svoboda v rozhodnutí i v nesení důsledků“. To je politicky velmi citlivé téma, ke kterému zřejmě nebude odvaha. Odmítnutý nenaočkovaný pacient, umírající v přímým přenosu před nemocnicí, je marketingově úplně jiný kalibr, než neviditelní a anonymně umírající v důsledků nedostupné průběžné péče. Proto se zatím tlak na neočkované maskuje pseudodůvody, jako že očkování nešíří nákazu. Věc ale nemá jen politický, ale i právní rozměr. Odmítnutí péče vybraným jedincům není bez změny zákona možné. A jsme zpátky u toho nešťastného očkování a omezení kontaktů, protože prostě nic lepšího nemáme …

I přesto, anebo právě proto považuji toto dilema za neřešené politické téma do svého seriálu.