Myslím tím samozřejmě dluhy státu. Obecně státu „západního“ stylu, ale konkrétně mi jde především o náš stát. Pokud bych si pomohl analogií s rodinou nebo firemní finanční politikou, pak by byla odpověď jasné ANO. Nasekám dluhy, nestačím je splácet, vezmu si další, roztáčí se spirála a končí to krachem nebo exekucí. Ale třeba je takto postavená analogie nepoužitelná a odpověď zní NE. Rovnou říkám, že nevím, nicméně zkusme si to trochu rozebrat.

Nejdříve se rozhlédněme, jak to dělají jinde. Pohledem hlouběji do historie vidíme období dluhů, vyrovnaných rozpočtů, přebytků i krachů. V posledních desetiletích se však všichni zadlužují jak o závod. Finanční politiku státu sice určují politici, ale k ruce mají ekonomy. Je tedy možné, že existuje ekonomická teorie, podle které není – v současném finančním systému – nutné dluhy splácet. Je-li tomu tak, pak se jedná o jakési veřejné tajemství, které je široce sdílené v rámci politické a ekonomické komunity, ale nám – občanské veřejnosti – s ním nezatěžují hlavu. Což je od nich skutečně ohleduplné.

Proto politici, jako například úspěšný podnikatel a ekonomický odborník pan Babiš, slibují před svým zvolením přebytkový rozpočet, aby posléze svůj slib hodili s klidným svědomím za hlavu. Přestože podnikatelský úspěch a ekonomické know-how pana Babiše ve mně budí hluboký respekt, nedá mi to a rád bych se seznámil alespoň s konturami výše zmiňované teorie. Byl bych proto vděčný každému, kdo by mi ono tajemství mohl alespoň v náznacích pošeptat do ouška. Mému – ekonomickými teoriemi netknutému – mozečku, to prostě nesedí.

Dejme tomu, velmi nahrubo, že ve hře máme parametry jako hospodářský růst (nízké jednotky procent ročně), hrubé zadlužení (bambilióny miliard) a relativní dluh vůči HDP (vyšší desítky procent). Hrubé zadlužení můžeme ignorovat, pokud růst kompenzuje nasekané nové dluhy plus splátky dluhů stávajících a pokud tedy růst udržuje relativní dluh na stejné hodnotě. Budiž, jakožto správci rodinné pokladny mi to sice dvakrát nevoní, ale pokud to funguje a je tento model stabilní, překousnu to. No jo, ale pak tu máme krize. Při každé nové krizi se sice tváříme, že něco takového jsme rozhodně nemohli čekat, ale já jsem přesvědčen, že každému s IQ alespoň na úrovni tekoucí vody musí být po druhé osobně zažité krizi jasné, že po druhé přijde třetí, po čtvrté pátá atd. Čili že krize nejsou – řečeno počítačovým jazykem – „bug“, ale „feature“. Tedy ne chybou, ale vlastností ekonomického systému a musíme s nimi tedy počítat. I malé dítě ví, že z krize se musíme proinvestovat. Jediný, kdo to nevěděl a šetřil, byl bloud Kalousek, ale soudruh Babiš mu to snad už dostatečně jasně vysvětlil. Co ale soudruh Babiš nevysvětlil mně, je následující: jak máme s vyrovnaným (nebo dokonce deficitním) rozpočtem naakumulovat přebytky, které bychom pak mohli v době krize rozhazovat z vrtulníku? Museli bychom mít výrazně delší období růstu než je střední doba mezi krizemi, což evidentně neplatí. Nutným důsledkem je zvyšování relativního zadlužení.

Pokud to tajemství spočívá v tom, že se čas od času dostaví inflace, tak silná a dlouhá, aby smazala státem nasekané dluhy, pak Pán Bůh s námi ekonomickými amatéry, co nemají nainvestováno do dlouhodobě spolehlivých produktů jako je zlato, starožitnosti, nemovitosti a kteří neumí dostatečně pružně reorganizovat svoje akciové investiční portfolio. Pokud naopak tajemství spočívá v know-how, jak nastartovat zázračný dvouciferný růst, pak politikům držme všechny palce, i ty na nohou.

V rámci pokusu o orientaci v problematice jsem zachytil ve veřejném prostoru některé odborné střípky. Například: Neexistuje nějaká obecná, ještě bezpečná úroveň relativního zadlužení. Tato hranice je pro různé ekonomiky různá, přičemž většinou čím menší ekonomika, tím nižší hranice. Musíme vzít v úvahu růst obsluhy státních dluhů, úrok státních dluhopisů, poměr mandatorních výdajů státu a další parametry. Kritická hranice se tedy mění v čase a po jejím překročení dojde k lavinovitému efektu. Tyto střípky mi znějí smysluplně, neumím je ovšem kriticky posoudit a zasadit do kontextu. Pokud ale byly v jádru podložené, pak tvrzení jako „máme pořád ještě vůči průměru EU nízké relativní zadlužení“ můžeme pokládat za pěkný blábol.

Svět je složitý, ekonomika státu a mezinárodní finanční systém je toho dobrým příkladem. Je možné, že systému úplně a do důsledků nerozumí nikdo. Jediné, co možná ekonomická věda umí, je se vždy nějak nové situaci přizpůsobit nebo z ní vybruslit. V tom případě je naše dnešní tematická otázka bezpředmětná a prostě si počkejme, jak se věci vyvrbí. Pokud jsou však známá určitá pravidla, po jejichž překročení se zřítíme do průšvihu, je potřeba je nahlas říci a politiky s nimi konfrontovat. Jinak riskujeme, že politici prostě jen půjdou cestou nejmenšího odporu ve smyslu „sice to jednou praskne, ale snad ještě ne za mě“.

A my, občané a voliči, bychom se měli mentálně naladit na šetřící vlnu. Šetření je bolestný proces a tady je myslím porovnání se soukromou zkušeností zcela na místě. Určitě to znáte: projdete si všechny výdajové položky, ale nevidíte žádnou, která by se dala krátit. Vezmete to podruhé, potřetí a je to pořád stejné. Ale nakonec někde ušetřit prostě musíte. Stejné to je u výdajů státu, žádná bezbolestná položka nebude k nalezení. A buďme hluší k vábení politiků ve stylu „ekonomika roste, občané mají právo se na jejím růstu také podílet“.