Válka na Ukrajina, energetická nouze, neuvěřitelně vysoké ceny za energie, inflace obecně … Ve výčtu by se dalo jistě pokračovat, ale už jen tato fakta vytvářejí navzájem provázanou a výbušnou směs. Co přinesou dny budoucí a jak se s tím vším popasují naši politici? Nejsem Sibyla a proto si odpovídám poněkud z boku a pravděpodobně dosti kontroverzně: záleží především na nás, řadových občanech. Jak si nastavíme – ve své většině – svá očekávání.

Výše řečené platí jistě obecně a i v dobách klidných. Ale doba dnešní doba dává očekávání – alespoň podle mého – úplně jiný rozměr a to klíčové dilema našeho mentálního nastavení zní: „jsou to jen mrzuté patálie“ versus „je to předěl„. Zůstaneme-li mentálně nastaveni ve včerejšku, budeme si klást otázky jako „Jak dlouho to ještě bude trvat, než se vše vrátí zpět do starých kolejí?“, „Jak současný propad překlenout?“ nebo „Pomáhá nám stát dost, abychom to tolik nepocítili?“. To ve druhém případě pouštíme minulost z hlavy. Co bylo, to bylo. Poučme se z toho a dívejme se dopředu. Co se stalo (udělalo nebo naopak neudělalo), stalo se a je třeba se s tím smířit. Proto otázky naše otázky mají naopak mustr „Jak to máme udělat, abychom …?“.

Samozřejmě vše je odvislé od toho, jak čteme naši současnou situaci:

Česká republika dostala od praotce Čecha do vínku více černých kuliček než bílých. Přinejmenším z ekonomického a geopolitického pohledu. Nemáme moře (tedy žádné LNG terminály). Nemáme nerostné suroviny (zapomeňme tedy na nějakou surovinovou soběstačnost). Je nás příliš málo na to, abychom mohli určovat pravidla hry v našem životním prostoru. Sousedíme s imperiálním Ruskem. To jen jako úplný základ. No a jak jsme se k takovým nevýhodným startovním podmínkám postavili? Zbrojení: téměř jsme rozpustili armádu. Plyn a ropa: zpracovatelský a distribuční průmysl jsme zprivatizovali do zahraničních rukou. Elektřina: obnovu jádra jsme nechali vyhnít a současně se nechali vmanipulovat do situace, kdy stávající zdroje jsou napojené na mezinárodní pravidla, s velmi omezenými možnosti jejich ovlivňování. Ekonomiku jsme postavili na automobilovém průmyslu, o jehož budoucnosti se také rozhoduje jinde. Atd atd.

Proto moje výzva zní: přepněme mentalitu. Výše zmíněné nejsou žádné přechodné patálie, ale pořádný problém. Do kterého jsme se dostali ne nějakou nešťastnou náhodou, ale dlouhodobým neřešením rizik. Mohlo to rupnout později, okolnosti mohly být trochu jiné, ale jisté bylo, že na to jednou dojedeme a to „jednou“ je prostě teď. Jsme to my všichni, kteří jsme si to nadrobili. Někteří mají másla na hlavě více, někteří méně. Ale ČR jako celek si to zavařila a jako celek si to musí vyžrat. Je jistě snadnější sklízet úspěchy než platit daň za hříchy let minulých, ale jak se seje, tak se také sklízí. Nebude to spravedlivé. Nikdo ze zainteresovaných politiků se nepřihlásí k osobní odpovědnosti. Horních deseti tisíc se to dotkne minimálně, dolní milióny se propadnou těsně nad hranici chudoby. Ti nejchudší budou zcela závislí na podpoře státu. Neposlouchá se to jistě dobře, ale v bezbolestnou alternativu nevěřím.

Pokud se nepřepneme, politici nepůjdou hlavou proti zdi a zvolí cestu drobných korekcí. Rizika, které zrovna nehoří jasným plamenem (armáda, důchodová reforma, sdílený trh versus produktová bezpečnost, Čína, úloha rodiny ve společnosti, udržitelnost sociálního státu) se nebudou řešit vůbec nebo jen tak šolíchat, aby se neřeklo. Rizika plápolající vysokým plamenem se budou hasit půjčkami, za cenu vysokých deficitů. Co se stane z pohledu každodenního života? Napohled nic, tak jako se napohled nic nedělo v posledních letech. Jen budou pomyslné dluhy minulosti nabývat vyšších a vyšších hodnot, až zase něco „překvapivě“ a „naprosto nečekaně“ rupne, tentokrát už opravdu ve velkém, že to už žádná půjčka neutlumí.

Pozor! Neříkám, že si stát nemá vůbec půjčovat a že nemá pomáhat širokým vrstvám. Pomiňme teď tyto „technické“ detaily (byť se nám dnešní optikou jeví jako klíčová témata doby), vše je k odborné diskuzi a k dílčím politickým korekcím. Ale jde mi o principiální nastavení mysli. „Občan má právo na zachování svého životního standardu„. Ne , takové právo opravdu neexistuje. „Když ekonomika roste, občané mají právo se podílet na jejím růstu a zaslouží si dárečky!„. Proboha ne, politika přinášejícího tuto zprávu, jste měli doživotně vygumovat ze svého čelního laloku. Když ekonomika roste, je to skvělá příležitost hromadit rezervy a řešit dlouhodobá rizika, tak zní správná verze. A občané měli být vděčni osudu, že se zrovna teď nemuseli uskrovňovat a mohli nabírat psychických sil do dob horších. Stejně tak ignorujte všechny argumenty typu „Podívejte se na takové Francouze, Němce, Maďary, … jak ti pomáhají!“ My nejsme oni, oni nejsou v naší situaci, nesrovnávejte nesrovnatelné. Oni nemají Rusa za humny nebo naopak s Ruskem „pečou“ a platí za to cenu, kterou my nejsme ochotni akceptovat. Oni mají rafinérie, jejich jaderné elektrárny buď vlastní stát nebo jeden dva vlastnící, s kterými se lze dohodnout. „Státní zaměstnanci mají právo na kompenzace … stát na nich stojí … jinak … generální stávka„. Výborně, to zní logicky. Jen nechápu, proč si vůbec ještě někdo honí triko v soukromém sektoru. Nebylo by rozumnější, aby se všichni nechali zaměstnat státem? Ten přeci peníze na sociální jistoty vždycky nějak sežene a zajímavé fleky s miliónovými příjmy se tam také najdou. K čemu ksakru tu privátní sféru vůbec potřebujeme?

Pokud tedy přijmeme, že žádná snadná řešení prostě nejsou a že naši současní politici sice nejsou ideální, ale žádné lepší politiky prostě nemáme, pojďme sami začít tlačit věci kupředu. Začněme neviditelnými procesy, které nám probíhají pod čepicí. „Bez ruského plynu se neobejdeme!“. Jak neobejdeme? Přestane se točit Země, zhasne snad slunce? Pokládáme snad Rusy za tak tupé, že nám budou dobromyslně dodávat plyn a dívat se, jak si plníme zásobníky? Ruský plyn prostě nebude. Ne-bu-de. To pokládám za nezvratný fakt. „Krizové plány počítají s omezováním průmyslu, aby byly zajištěny dodávky pro domácnosti. “ To je jistě chvályhodný postup při časově omezeném nedostatku, ale holý nerozum pro dlouhodobý plynový půst. Průmysl znamená běžící ekonomiku, běžící ekonomika znamená vše od jídla až po zdravotní péči. Domácnosti s dospělými členy se mohou navléknout do svetrů a sestěhovat do jedné místnosti, rodinám s dětmi musíme pomoci přímotopy. Rozjeďme výrobu miliónu kamen, minikomíny vyřešíme výměnným okenním křídlem. Atd atd. Každý z Vás vymyslí řadu inteligentnějších nápadů, jak si poradit. Důležité je opustit mantru „Nejde to.“

Přesvědčil jsem zrovna Vás? Možná. Máme šanci přesvědčit masy? No nevím. Ale zkusme to alespoň. V opačném případě doporučuji zanechat vyhlížení světla na konci tunelu. Žádné tam není.