Po volbách, ať už prezidentských nebo parlamentních, se opakuje následující scéna: politik předstoupí před kamery a říká něco ve smyslu „co jsme si, to jsme si“. Volby nás jako národ rozdělovaly, ale já udělám vše pro to, abych zpětně spojoval. Říká to upřímně? Odpovídá to skutečnosti? Je to realistický cíl? Podívejme se letmo na to.

Nejdříve tedy otázka: byl národ rozdělen už před volební kampaní nebo ho rozdělily uměle až politici svou vyhrocenou kampaní? Moje verze odpovědi zní: ano, byl rozdělen.

Upřesněme ještě ten termín „rozdělená společnost“. Malí versus velcí, tlustí versus hubení, chudí versus bohatí, hloupí versus chytří. No dobře, konec žertů. Hlavní dělící čáru vidím ve vztahu k hodnotám jako demokracie, lhát se nemá, krást se nemá. Možná na první pohled trochu nesourodá trojice, ale zkusím to vysvětlit. Společnost tvoří občané. Občané mají nějaké hodnoty a politické postoje. Postoje se projeví volbou určitých politických stran a politiků. Politické strany si rozděluji na dvě velké, ostře ohraničené hromádky a pak nějakou malou část mezi nimi, kde je to na diskuzi. Velkým hromádkám (a jejich voličům) dávám nálepky, které jsou zjednodušením a mohou tudíž leckoho popuzovat nebo dokonce urážet, což není mým záměrem. „Pro-demokraté“ – jedna hromádka. „Ne-demokraté“ – druhá hromádka.

„Pro-demokraté“ představují politický systém založený na konkurenci, jak mezi stranami, tak uvnitř stran. Na ctižádostivé jedince mají jakési takési páky k jejich umravnění. Drží jakous takous politickou kulturu, do které se propisuje „nelhat a nekrást“. Nabízejí kromě „masa“ i nějaké ideály. „Ne-demokraté“ oproti tomu staví na „mase“, strany jsou interně autoritářské a pojistky nemají, „šéf“ má vždycky pravdu. Účel světí prostředky, politickou kulturu opět určuje šéf. Politické strany konkrétně: ODS, Piráti, TOP09, KDU-ČSL, STAN na straně jedné a ANO, SPD, KSČ, Přísaha na straně druhé. Někde mezi nimi stojí ČSSD, v mých očích driftující směrem ke straně druhé. Tolik velmi, velmi zjednodušené vysvětlení mého pojetí termínů „demokraté“ a „ne-demokraté“.

Dodejme ještě, že každá společnost je nějak rozdělená a to z mnoha hledisek. Například, i kdybychom byli všichni skalní demokraté, rozděloval by nás například pohled levice (stará se a vychovává společnost) versus pravice (stará se a vychovává se každý sám). V mém pojetí „rozdělení“ jde ovšem o to, jak velké ty skupiny jsou (poměr 10:90 je méně závažný než poměr 50:50) a jak jednosměrné bez možnosti návratu (nebo s velmi obtížným návratem) ty cesty jsou. Můžeme být všichni demokraté a každé 4 roky střídat pravicové a levicové vlády. Dost těžko ale můžeme 8 let likvidovat kousek po kousku parlamentní demokracii a pak se k ní zase, jak mávnutím kouzelného proutku, obratem vrátit.

Ale zpět k našemu rozdělení na „demokraty“ a „ne-demokraty“. Početně vzato, vidím tyto dvě skupiny v poměru přibližně 1:2 ve prospěch skupiny s vlažnějším až lhostejným vztahem k výše uvedeným hodnotám. K tomuto odhadu mě vedou volební čísla: máme 100% občanů – voličů. Když přijdou k volbám „všichni“ – což se stává zcela mimořádně, ale stává (naposled první volby po sametové revoluci) – tak tedy v tom případě je účast 90-ti procentní. To beru jako náš maximální potenciál.

Typicky třetina z těchto 90-ti% volí tzv. „pro-demokratické“ strany, třetina tzv „ne-demokratické“ strany a třetina se neúčastní (nicméně lze důvodně předpokládat, že mají blíže ke straně „NE…“ než ke straně „PRO…“). Jsem si vědom, že značně zjednodušuji. Zdaleka ne všichni z tábora „PRO…“ musí být nutně do morku přesvědčení demokraté. Jejich aktuální volba může být pragmatických kalkulem nebo se nechali přesvědčit povrchními argumenty, jejichž účinek rychle vyvane. Voliči „NE…“ na straně druhé nemusí být nutně bezcharakterními hlupáky. Mohou to být inteligentní a vzdělaní lidé, kteří už nad budoucností demokracie zlomili hůl nebo demokracii s určitými vadami považují za stav jistý a trvalý, jež není třeba podpírat vlastní aktivitou. Mohou to být lidé ze sociálního prostředí nebo postavení, které člověku nedopřává prostoru k přemítání o nesmrtelnosti chrousta a musí řešit takové každodenní starosti, jako třeba kde sehnat peníze na složenky. Mohou to být lidé, kteří ve svých občanských životech nelžou a nekradou, ale v politickém kontextu neřadí tyto hodnoty v žebříčku na příčky nejvyšší. Dále individualisté, anarchisté a odmítači státu v mnoha odstínech. Atd atd.

Jsem si vědom nedostatků, ale přijměme prosím mé zjednodušení. A všimněme si, že přestože skupina „NE…“ je vnitřně velmi různorodá, její schopnost se shodnou na společných kandidátech je vysoká. V posledních parlamentních volbách propadl milión jejich hlasů a „projela to“, nicméně přesto to stačilo na 92 mandátů z 200 celkových. Dále si všimněte (a to možná znáte z vlastní zkušenosti), že přepadnout zklamáním z „PRO…“ do „NE…“ jde velmi snadno. Naopak překlopit někoho z „NE…“ do „PRO…“ je velmi obtížné, až téměř nemožné. Maximálně se podaří přesvědčit nevolícího, aby tentokrát přišel.

A všimněme si dále, že přestože strana „PRO…“ je poměrně jednolitá v hlavních těžkokaliberních hodnotách, je neskutečně různorodá v desítkách menších tématech a směrech jako pravicový versus levicový, liberál versus konzervativec, nevěřící versus věřící, městský versus venkovský, vítač versus odmítač, eurohujer versus euroskeptik atd. Sjednotit a udržet takovou sestavu, toť úkol nad úkoly. Velmi jasně to bylo vidět na volbě prezidenta Drahoš versus Zeman.

K čemu ten dlouhý rozbor: výše uvedené mě vede nejen k tomu, že národ už byl fakticky rozdělen, ale že rozdělen je i nyní a rozdělen bude i nadále. Deklarovaná snaha o sjednocení je sice sympatickým gestem, ale jen gestem, bez šance na úspěch v horizontu jednoho volebního období. A s velkým otazníkem, jak a zda vůbec v delším časovém horizontu.

Tento můj závěr může se zdát pesimistickým a chmurným. Ale tak to prostě je. Neříkám „rezignujme na změnu“, to rozhodně ne. Ale nelžeme si do kapsy. Nejsme jako republika v této situaci osamoceni, je tomu tak i jinde, možná že dokonce i všude. Není tomu tak jen v těžkotonážních politických otázkách, ale i v lokálních peripetiích, jako nyní například očkovaní versus neočkovaní v covidové pandemii.