Imigrace z kulturně kompatibilních zemí je prospěšná a bezproblémová, není důvod se jí bát. Takovým příkladem je ta z Ukrajiny. Tak jednoduché to je, milý Watsone! Nebo snad ne? No, mám jisté pochybnosti.

Nejdříve si nalaďme terminologii, aby nedocházelo ke zmatení pojmů ohledně migrace. Emigrace je to z pohledu zdrojové země, imigrace z pohledu cílové země. Imigranti se v nové zemi mohou asimilovat, integrovat nebo vyčlenit. Asimilací mám na mysli jejich rozpuštění ve stávající společnosti a převzetí jejího jazyka, stylu života atd. Integrace znamená, že si drží svou komunitu (jazyk, styl života), ale přejímají jednotící hodnoty na úrovni státu. Vyčlenění je jasné: představují ve společnosti izolovaný a zcela cizorodý ostrov. Příklady ze života: čeští emigranti po sovětské okupaci, čínské či židovské čtvrti v amerických městech a arabské čtvrti v evropských městech.

Proč lidé emigrují, to pro nás není příliš zajímavá otázka. Válečný konflikt, osobní ohrožení na životě, absence svobod, ekonomické důvody. Zvednou se a jdou, prostě je máme přede dveřmi, to je náš výchozí fakt. Zajímavější je otázka, zdali bychom je tady chtěli mít a proč. Tak zajisté chvályhodné budou nezištné důvody humanitární. Pochopení však lze mít i pro důvody sice primárně zištné, nicméně oboustranně výhodné: import pracovní síly, korekce demografického vývoje a obohacení společnosti. Každý bod je téma na samostatnou diskuzi s otevřenou možností zpochybnění, ale zkusme je maximálně zjednodušit: potřebujeme rostoucí ekonomiku, růst vyžaduje stále novou pracovní sílu a ta se nám zde nabízí. Obyvatelstvo stárne, neúměrně se zvyšuje poměr důchodců proti ekonomicky aktivním občanům a migrující jsou především mladí lidé. Heslo „kulturní obohacení“ se sice stalo takřka nadávkou, nicméně je zřejmé, že pestrost (zdaleka nejen kulturní) přináší své ovoce.

Čili motivace „proč ano“ by zde byla, teď si ještě pohlídat, aby vedlejší a nezamýšlené důsledky nepřebily klady. Pokud vyberu správně, čekají mne už jen samá pozitiva a sociální jistoty, že. Jenže jak poznat, kteří imigranti jsou ti správní? Mým cílem jsou imigranti, kteří se asimilují. Z integrace, byť leckde a leckdy funguje, nijak zvlášť odvázaný nejsem (je naše vietnamská menšina asimilovaná nebo jen integrovaná?). Ideální by bylo mít nějaké jednoduché pravidlo, například „… jen z kulturně kompatibilních zemí“. Takových kompatibilních Řeků přišlo do Československa v poválečných letech asi deset tisíc, rozptýlili se po celé republice a kromě toho, že jste občas narazil na řecky znějící jméno, tak jste o nich nevěděl (a nevíte ani dnes). Podobné počty přišli v devadesátých letech z Balkánu: tady už lze o kompatibilitě přinejmenším diskutovat, nicméně zřejmě se také rozptýlili nebo časem vrátili a dnes o nich nevíme. Počty příchozích ze zemí jako Sýrie nebo Afghanistán byly příliš nízké, než abychom z nich mohli dělat nějaké hlubší závěry, nicméně o kompatibilitě se na první pohled nedá vůbec mluvit a přesto se většina z nich asimilovala.

Jak jsme na tom s Ukrajinci? Co se počtů týče, pohybujeme se řádově úplně někde jinde, než v předchozích příkladech. Bavíme se o vysokých desetitisících nebo spíše nízkých statisících. Vyčleňují se v izolovaných lokalitách? Určitě ne. Asimilují se? No, popravdě nevím. Žádná fakta v ruce nemám, ale pocitově bych řekl, že nic moc. Čím dál častěji potkávám rusky hovořící skupinky nebo vidím skupinky hrajících si dětí, které na sebe rusky halasně pokřikují. Mám signály ze školky, kde se učitelky čím dál častěji setkávají s česky špatně mluvícími dětmi, které navíc nejeví ochotu k učení většinového jazyka a zjevně k tomu nemají z domova podporu. Vznikají lékařské ordinace, zaměřené čistě na ruskojazyčnou klientelu. (Musím přiznat, že neumím rozeznat ruštinu a ukrajinštinu, takže možná házím do jednoho pytle výrazně odlišná etnika.) O politické orientaci a státotvorných postojích našich nových spoluobčanů pak vůbec nemám ten nejmenší ánunk. Takže mám obavy, byť nepodložené a snad neodůvodněné, že si zaděláváme na budoucí problém, v principu stejný jako mají naší kolegové v Evropské unii nebo který vyrobili naši předkové s německy mluvící menšinou.

Imigrační dilema rozebírám na příkladu ukrajinských občanů (v těchto dnech je na spadnutí invaze Ruské federace na Ukrajinu, potenciální statisíce válečných uprchlíků dává právě tomuto příkladu na aktuálnosti), dilema má však povahu obecnou. A jak již bylo naznačeno, nemusí se jen soustředit na otázku „které uprchlíky ano a které ne“, ale jít ke kořenům tématu s otázkou „a nešlo by to i bez imigrace?„. Já osobně bych za stabilitu společnosti byl ochoten zaplatit ekonomickou stagnací nebo jít bolestnou cestou renesance institutu rodiny a zvýšení porodnosti.

Jak vidno, nemám v tomto tématu odpovědi, jen otázky. Vytahuji ho tedy na světlo svého velmi omezeného veřejného prostoru s tím, že odpovědi na výše naznačené otázky by bylo vhodné doplnit. Byť – já osobně – zatím nevím, jak do toho.