Přestože jsem právní laik, mám na úlohu práva ve společnosti nějaký svůj neodborný názor. A tento názor se propisuje do mého přístupu k některým důležitým společenským otázkám a procesům. A protože takových laiků bude ve společnosti více, výsledný efekt bude významný a stojí za to se nad tím alespoň rámcově zamyslet. Klíčová otázka zní: duch nebo litera zákona?

Mantinely tématu nejdříve nastavím dvěma triviálními tvrzeními: Ne každá norma chování je zhmotněná ve formě práva, máme též normy a zvyklosti nepsané. O ty mně momentálně nejde, přestože jsou součástí kontextu. Druhé tvrzení: právo nerovná se spravedlnost. Má tu ambici se k ní blížit, ale každý rozumný občan chápe ten rozdíl mezi nimi. Právo tu není primárně proto, aby byl náš svět spravedlivý, ale především abychom měli nějaká pravidla a rozhodčího, který nás rozsoudí, když pravidla nepsaná už nestačí. Je rozhodně mnohem znazší zkousnout verdikt spravedlivý než nespravedlivý, viděno naší optikou, ale chceme-li stabilní společnost, nelze jinak. Naopak spravedlnost je téma a cíl mnohem širší, kdy právo je jen jedním jejím střípkem, byť s důležitou rolí.

Žádný zákon však neobsahuje přesný a vyčerpávající popis všech možných životních situací. Proto je nutno ho interpretovat. Ve finále na to máme soudy různých druhů a stupňů, nicméně každý z nás zákony nějakým způsobem – pro sebe – interpretuje. Než však k této krajní možnosti dojde, procházíme procesem shody či neshody se svým protějškem nebo okolím. Ten proces si představuji následovně:

1.Ujasním si nebo vybavím si, jak to chci já, aby to fungovalo. To je jasné, tento krok proběhne automaticky a většinou bleskově.

2. Podívám se, jak to chtějí ostatní, aby to fungovalo. Pokud to chtějí ostatní tak, jak to chci já, nejsme ve sporu a proces končí. Zafungovaly povědomé normy a pravidla, ať už psaná či nepsaná.

3. Duch zákona tehdy. Jdeme do psané formy (zákona, ústavy, …) a ptáme se, jak to tehdy asi zákonodárce myslel. Pokud to víme (a to je otázka, mohlo to být dávno nebo nemuseli jsme u toho osobně být) a shodneme se na tom, výborně. Nikdo není ve sporu a končíme s procesem.

4. Duch zákona dnes. Nevíme, jak to bylo tehdy, když patřičný zákon vznikal, ale odhadujeme – z dnešního pohledu – jakou myšlenku nám zákon přináší a na základě toho definujeme dnešní duch zákona. Duch zákona dnešního nemusí být nutně totožný s duchem tehdejším. Pokud se ale shodneme, výborně. Nikdo není ve sporu a končíme s procesem.

5. Doslovná interpretace zákona. Interpretujeme zákon doslovným čtením, písmenko po písmenku, čárku po čárce. Přeme se, je-li zákon psán řečí lidovou a slova mají známé významy nebo řečí odbornou, kdy známá slova mají jiné významy a jiná formulace stejných slov a jiný kontext dávají opět odlišné významy. Pokud se dobere ke shodné interpretaci, výborně. Nikdo není ve sporu a končíme s procesem.

6. Neshodneme se, potřebujeme arbitra. Nejzazší možnost, kdy všechny předchozí pokusy selhaly. Pokud nás nerozsoudí ani nejvyšší arbitr, pak už nám nezbývá nic jiného než se chytit pod krkem. Bůh pak s námi.

Čím nižší stupně stačí typicky použít, tím je demokracie ve společnost kultivovanější. V mém světě by se na poslední dva body dostávalo jen vyjimečně. Ale můj vysněný svět je velmi vzdálený tomu světu kolem nás. Část společnosti necítí potřebu nebo nevidí jako rozumné si s nějakými duchy zákonů lámat hlavu a razí pohled postavený čistě a jenom na jednotlivci: co je dobré pro jednotlivce, je v mase jednotlivců dobré i pro společnost. Pokud nějaký zákon nedokáže zabránit nechtěnému jevu, je to jenom a čistě chyba zákona, že není napsán lépe a chyba rozhodně není v jednotlivci, který se jen snaží optimalizovat svůj prospěch.

Příklad: firma z koncernu miliardáře si dojde pro 20 000,- Kč dotací na kozy. Zákonodárce, velmi pravděpodobně, chtěl spíše podpořit drobného zemědělce než že by ho trápily osudy miliardářových koz. Nicméně mocná agrofirma si jistě dokáže najít takovou intepretaci zákona, kdy dotace jsou OK a před zákonem zůstane čistá jak lilie.

Vem dvacet tisíc Kč a agrobarona i s kozami čert. Důležité je, jak se na věc díváme my – veřejnost. Společnost, ve které pobírají agrobaronovy kozy úcty, jako by nebylo spasených dotací, bude v delším horizontu vypadat rozhodně jinak než společnost, která hledá ducha zákona a podle něj kozy i se svým majitelem hodnotí. Vzpomeňte na mou definici práva: právo tu není kvůli spravedlnosti, ale aby řešilo spory. Tuto funkci v mém hypotetickém případě splnilo. To ovšem neznamená, že budeme nenažraným kozám tleskat a volit je třeba senátory nebo prezidenty.

Hledání společenského konsensu o duchu zákona je jistě proces nelehký, těžko realizovatelný u každého jednoho zákona a určitě ne záležitost pro masy, nýbrž pro elity. Ale je to principiálně ta „správná“ cesta, alespoň pro mne. Jak to vidíte Vy?