Jsou otázky, které jsou důležité, doslova životně důležité, ale nemají ten punc naléhavosti, který by nás nutil si je co nejdříve ujasnit a začít pracovat s konkrétními závěry. Tyto otázky směřují do – v mlze ponořené – budoucnosti. A pak přijde okamžik, který mlhu rozptýlí a prioritu tématu skokově zvýší. Výše naznačená otázka je toho ukázkovým příkladem a byť ji v hlavě nosím už delší dobu a dostává se na řadu přesně podle plánu, právě probíhající invaze ruských sil na Ukrajinu její závažnost ještě podtrhuje.

Chceme nebo nechceme mít (strpět) na svém území cizí vojska? Pocitová odpověď, vystřelená od boku bez přemýšlení, zní samozřejmě: ne. Už jsme si dost užili sovětských okupačních vojsk a jistě nestojíme o tu pochybnou čest být nárazníkovým pásmem, u kterého je jediná nejistota v tom, zdali ho vybombarduje jedna strana před frontálním útokem či druhá strana při taktickém ústupu.

Zkusme však překonat emoce a podívat se na to co nejvíce pragmaticky, což nutně znamená sledovat retězec k sobě svázaných otázek. Chceme tu mít cizí vojska? To záleží na tom, zdali vůbec máme nějaké nepřátele nebo mohou-li – alespoň teoreticky – nastat nějaké budoucí hrozby. Není-li nepřátel či hrozeb, není potřeba obrané síly. Potřebujeme-li obranou sílu, jsme schopni se sami vybavit dostatečně odstrašujícím potenciálem? Pokud ne, máme potenciální partnery, o které bychom se opřeli? Pokud takový partner existuje, jak se zvýší odstrašující účinek, zřídí-li si u nás základnu?

Otázku, zda chceme na svém území cizí vojska, si může a měl by si ji položit každý. Úplně každý. Od toaletářky a dělníka ve šroubárně až po vrcholného politika. Jakmile si ji my všichni položíme, tak výše naznačené souvislosti nás povedou po řetězu, kde jednotlivými články se budou střídat ‚otázka‘ a ‚odpověď ‚. A někteří z nás budou postupně odpadávat, tak jak jejich odpověď ukončí cestou řetězem. No a na konci nás logicky zůstane měně než na začátku. Možná málo, možná pořád dost na nějakou akci a možná vůbec nikdo. Tedy někdo přece, přinejmenším já jsem prošel až na úplný konec. Máte-li zájem nabízím Vám nezištně svoji verzi.

Máme nějaké současné nepřátele? Ano, přinejmenším jednoho a to Rusko. Považuje nás za svou sféru vlivu, to je snad bez diskuze. Nepovažuje nás za partnera, nýbrž za objekt politiky, nad tím snad také ještě je široká shoda. Dále už to bude rozostřenější: své strategické zájmy chápe asymetricky: já si na svém území mohu dělat co chci, ale přibližování vojenských jednotek NATO k mým hranicím je nepřijatelné (například americký voják v Pobaltí). Dokonce i zvýšená koncentrace samotných zbraní v nárazníkovém pásmu je pro mě těžko přijatelná (například západní zbraňové systémy na Ukrajině, americké stíhačky v Polsku a Finsku), říká. A to zatím stále zůstáváme jen u verbální formy jeho projevů a vybíráme si jen ty učesané. Kardinální otázka tedy zní: skončilo to u Ukrajiny nebo další na řadě jsme my (teď nemyslím jen ČR, ale celé nárazníkové pásmo)?

Optimisté řeknou: není se čeho obávat. Slovy exprezidenta Klause, Putin je prostě jen zoufalý člověk, kterému západ nechce rozumět a tak mu to Putin musí vysvětlit polopaticky. Pokud se budou optimisté opravdu snažit, přidají: vždyť on neupírá státům vlastní volbu bezpečnostní politiky, jen ta volba nesmí být na úkor bezpečnostních zájmů jiných zemí. Buďte si v NATO (ČR, Polsko, Slovensko, …), ale bez americké vojenské přítomnosti, nás se rozhodně nemusíte obávat – říká. A optimista dodá: udělejme malý krůček zpět, nenarušujme ruské bezpečnostní zájmy, chovejme se k Rusku s respektem a svoji bezpečnost máme zaručenou.

Pesimisté namítnou, že dát se všanc na dobré slovo Putina je sebevražedná strategie. Jeho oficiální prohlášení si navzájem odporují. Například: „máte vlastní volbu bezpečnostní politiky“, ale Ukrajina se nesmí stát členem NATO. Nebo „žádáme stažení NATO“, ale Ukrajinu nakonec obsadí proto, že ji údajně řídí fašisté a narkomané a že ohrožuje jeho uzemní integritu. Další pochyby pesimistů pramení z Putinovy argumentace v kruhu: reagujeme na zvyšování Vaší vojenské přítomnosti, ale nechceme slyšet, že Vaše zvyšování je reakcí na naše anexe. Dále zde máme vyslovené nepravdy jako: „dostali jsme slib o nerozšiřování NATO na východ“, přestože takový oficiální slib jednak nikdy nepadl (byla to svého času jen jedna pracovní verze, ústně prezentovaná řadovým členem amerického týmu a i sám Gorbačov slib později komentoval jako jakéhosi „ducha“ jednání) a vůbec nemluvě o kontextu těch rozhovorů (probíhali ještě před pučem v Rusku). A v neposlední řadě jsou ruské činy v rozporu s jejich vlastními deklaracemi („stahujeme vojáky“ a druhý den Rusko zahájí invazi).

Každopádně já se stavím na stranu pesimistů a říkám, že otázka nezní „zdali“ jsme na řadě, ale pouze „kdy“ přijdeme na řadu. Postupuji tedy na další článek řetězu: jsme schopni se sami vybavit dostatečně odstrašujícím potenciálem? Velmi obtížně, řekl bych. O ubránění se – dnes – nelze samozřejmě mluvit ani náhodou, i kdyby do všech našich 15 tanků usedli chrabří blaničtí rytíři (a nesměli by se ještě po cestě na bojiště srazit s fabií, že). V delším časovém horizontu se asi můžeme vybavit, ale dostat se na předlistopadových 4 000 tanků by chtělo čas a velké peníze. Když už nemůžeme mluvit o kategorii „ubránit se“, tak co alespoň způsobit útočníkovi takové škody, aby ovládnutí našeho území považoval ze neekonomické? Tomu říkám ano, ovšem je jako dílčímu cíli, podmínce nutné ale nikoliv postačující. Mějme na paměti, že – jak se právě ukázalo – Rusko je ochotno za prosazování svých strategických priorit zaplatit vysokou cenu. Proto moje výsledná odpověď zní: ne, sami toho nejsme schopni, sami odstrašujícího potenciálu nedosáhneme.

Máme tedy nepřítele, nemáme schopnost vlastní obrany, potřebujeme tedy spojence a proto postupuji na další článek řetězu. Kde toho klíčového spojence hledat? V EU? Mám vážné pochybnosti. U Německa a Francie vidíme, na příkladu ekonomických sankcí, že mají své vlastní zájmy a pochybuji, že u zájmů bezpečnostních bychom figurovali v žebříčku priorit výše. A co hůře, i kdyby se Německo rozhodlo jít tvrdě proti Rusku, tak se politikou předchozích let vmanipulovalo do tak silné závislosti na ruském plynu, že by nemělo snad vůbec žádný manévrovací prostor. No a ostatní státy (vedle Francie a Německa) nemají patřičný ekonomický ani vojenský výtlak. Zbývají tedy jen USA. Někdo by mi mohl mávat před očima závazkem od NATO, ale já tvrdím, že žádný papír – sám o sobě – ještě nikdy nikoho nespasil. A NATO je nakonec stejně především Spojené státy & Británie. A Spojené státy zatím stále ještě jeví o náš region zájem (byť vadnoucí) a mají stále odstrašující vojenskou sílu.

Potencionálního partnera – Spojené státy – bychom tedy měli. Bez ohledu na nějaké základny bychom se měli snažit být pro něj partnerem aktivním, který se – v rámci svých možností – sám stará o svoji bezpečnost a nechápe USA/NATO jen jako jakousi automaticky doživotní pojistku, která byla jednou uzavřena a není nutno ji dále opečovávat (což je disciplína, ve které sice máme velké rezervy, ale určité projevy snahy v ní lze – při troše dobré vůle – najít).

Projevy toho partnerství mohou být odstupňovány ve škále jemných odstínů, s rostoucí mírou odstrašujícího účinku. Základem je prosté členství v NATO. Přidejme k tomu nákupy vojenské techniky, logicky s přiměřenou mírou preferencí americké techniky. Jsem si vědom kontroverznosti tohoto bodu, ale bude to snad převážně švédská a italská armáda, kdo nás bude tahat z případné šlamastiky (když si vezmu za příklad stíhačky a vrtulníky)? Dalším krokem je přítomnost amerického vojáka na našem území. I kdyby to mělo být deset amerických bigošů, kteří jen hrají mariáš a chodí za českýma holkama, jsou to pořád američtí občané, jejichž život bude ruský útočník ohrožovat a to posouvá celou situaci do úplně jiné roviny, než když budou ruské rakety trhat na kusy těla bigošů českých. Dalším logickým krokem je americká vojenská základna. V případě útoku pak už nehovoříme „jen“ o amerických občanech padlých na území cizího státu, ale máme tu útok na výsostné území – byť jen dočasně propůjčené – Spojených Států Amerických a to je zase úplně jiný kalibr. Podrážděný ryk, který slyšíme z východu, je mi potvrzením správnosti této mé teze. Protože řádově stovky amerických pěšáků v Pobaltí mají zanedbatelnou hodnotu vojenskou (při vší úctě k jejich schopnostem a bojové morálce), ale vysokou hodnotu politickou. Proto ten ruský odpor.

Tímto uzavírám možná trochu rozvláčnou argumentaci, která měla říci a podpořit následující: máme nepřítele (potenciálně nepřátele) a potřebujeme partnera s co nejvyšším stupněm ochrany a odstrašujícího účinku. Z toho důvodu podporuji základny vojsk spřátelené ráže na našem území. Primárně americké, ale obecně jakékoliv jiné (německé, francouzské, italské).

P.S. Tento text byl napsán v době těsně před zahájením ruské invaze na Ukrajinu. Poslední kosmetické úpravy odráží atmosféru v okamžiku útoku a článek tedy může působit v otázkách bezpečnosti poněkud euroskepticky. Je možné, že se nakonec klíčoví hráči evropské 27ky pochlapí a dají přednost strategické budoucnosti svých východních partnerů před svými ekonomickými zájmy. Pokud se tak stane, budu příjemně překvapen a rád zkoriguji svůj pohled. Lavírování zemí jako Německo ale nic nemění na tom, že bezpečnostní postavení ČR jako součásti EU je pořád o řád někde jinde než postavení ČR jako samostatného a „nezávislého“ státu, ležícího ve sféře rádoby ruského vlivu. Škálování po ose: vlastní zbrojní arzenál – členství v EU – členství v NATO – úzká vojenská spolupráce s USA, má rozhodně smysl.