Jak se má stát postavit ke státním zaměstnancům? Jsou to budižkničemové, kteří žijí z našich peněz nebo hrdinové, kteří zajišťují chod státu a zaslouží si nadstandardní ohodnocení?

Jsou témata, u kterých mám jasno bez přemýšlení. Pak témata, se kterými se nějak popasuji, ale ruku do ohně bych za svůj pohled nedal. No a pak jsou taková, která ať obracím, jak obracím, tak si s nimi nevím nejmenší rady a nejraději bych se jim vyhnul. „Státní zaměstnanci“ jsou ukázkovým příkladem. V tomto minitextu tedy nenajdete žádné odpovědi, jen kupící se otázky.

Historicky si to představuji tak, že v dobách se slabou nebo dokonce žádnou důchodovou a sociální záchranou sítí, bylo zaměstnání od státu určitou jistotou. Pravidelný příjem, případně nějaká ta definitiva po odsloužených letech. Jako bonus (pro určité profese) pak společenské ocenění – pan učitel byl autoritou pro široké okolí. Ostatní se museli zabezpečit v aktivní části života nebo zplodit a dobře vychovat děti. Kdo to nedokázal, měl smůlu. V takovém nastavení, kdy poptávka převažovala nabídku, se stát nemusel předávat a mohl si dokonce vybírat. Státní sektor byl poměrně malý, takže citlivost jeho nákladů na výkonu celé ekonomika nebyla vysoká.

Udělejme střih do dnešních dnů. Sociální jistoty garantuje stát každému. Není to sice žádná hitparáda, ale (téměř) nikdo už nezná onu každodenní nejistotu, co bude mít zítra k jídlu. Je to dost na to, aby to vygumovalo vazbu na děti jako zdroj zaopatření ve stáří. Stát je největším zaměstnavatelem v ekonomice, takže každý drobný ústupek masám má citelný dopad na státní rozpočet. Státní zaměstnanci se cítí být klíčovou skupinou, na jejichž bedrech leží fungování státu.

Učitel necítí respekt svého okolí, nehřeje ho dobrý pocit, že vychovává budoucí generaci spoluobčanů a naopak vidí všude kolem (nejen) finančně lákavé nabídky znalostní ekonomiky, kterými může zúročit svou inteligenci a vzdělání. Hasiči, policisté a vojáci říkají: vždyť mi nasazujeme své životy za vás, zasloužíme si nadstandardní ohodnocení. Ne že by to snad neznělo rozumně, ale odvrácená strana mince je, že na to musí někdo vydělat. Občané jsou současně voliči, kteří naučili své politiky na nárokovost dobrého bydla, takže ono „vydělávání“ nesmí být citelné v životní úrovni. Řadový pracující v nestátním sektoru říká: já jsem ten, kdo na vás v potu práce kapitalistické soutěže těžce vydělává peníze a mám-li mít méně než vy, nemohu to brát jinak než výsměch a drzost zároveň.

Kterému z těch dvou pohledů dát přednost, aniž bych nepřestal respektovat ostatní reálie současné světa, opravdu ale opravdu nevím. Napadají mne jen řešení silová a bolestná, do nichž se nikomu nebude chtít jít. A to i přesto, že současný stav je sice bezbolestný, ale zjevně neudržitelný.

Příklad špatného řešení: vrátíme sociální jistoty zpět v čase. Důchod nebude mít charakter zásluhový, ale minimalistický – akorát tak na důstojné přežití. Kdo bude chtít nadstandard, musí se o něj sám během života postarat. Budou-li to opět děti, finanční produkty nebo investice do nemovitostí, to ať si rozhodne každý sám (přechodná generace, kam bych patřil samozřejmě i já, bude mít smůlu, nejde jinak). Stát výrazně zvýhodní rodinu jako svou základní hospodářskou buňku. Společnost bude na (především) ženy (ale i opačně) vyvíjet ekonomický a sociální tlak tak, aby volba životního partnera nebyla zkouška, ale opravdu klíčový a kritický životní krok. Žádné hromádky, svobodné matky a samoživitelky. Za cenu těžkého, byť pokud možno časově omezeného životního okna nedobrovolných samoživitelek a samoživitelů (např. úmrtí partnera) a ze cenu, že ti kteří to nedokážou, vypadnou z partnerského kola na okraj společnosti. Stát se zmenší a kde to jenom trochu půjde, umožní finanční spoluúčast (např. vzdělání, zdravotnictví), i za cenu méně rovnostářské společnosti (pokud takovou ještě vůbec máme). Je zjevné, že touto cestou bychom současně řešili i řadu dalších, palčivých témat, jako například neudržitelný strukturální deficit státního rozpočtu.

Příklad dobrého řešení: nemám nejmenší tušení.