Ve hře zvané politika hrají občané a politici. Politici se ovšem politiky nerodí (na rozdíl od občanů). Než se stanou politiky, jsou nějakou dobu (byť někteří jen velmi krátce) běžnými občany. A v tom svém občanském životě dělají – jak jsme si ukázali v předchozím dílu – dělají politiku. A často i méně hezkou než tu v příkladu s ujíždějícím autobusem. Prostě politikaří, ať už v rodinném kruhu či pracovním kolektivu.

Proč se polopaticky zabýváme takovou trivialitou: děláme to proto, aby Vás nepřekvapilo, že když se lidé dostanou do velké politiky, tak dělají – světe div se – politiku. Kdybyste byli na jejich místě, dělali byste ji také. Možná lepší, možná horší, možná trochu jinak, ale v každém případě byste také dělali politiku. Přijměte tedy prosím jako fakt, že politika, politici (a bohu6el i politikaření) k sobě nerozlučně patří.

Samozřejmě, složme obdiv všem Matkách Terezám a Mirkům Dušínům, kteří slouží veřejnosti jak nejlépe umí, do roztrhání těla, přímočaře a bez jediné postranní taktické myšlenky a jsou tak politikaření zcela prostí. Nicméně předpokládat, že takových Matek Terez a Mirků Dušínů je ve společnosti většina a jejich výkvět se nějakým zázračným mechanismem objeví na pozicích politiků je – hodně mírně řečeno – nerealistické.