Ať se nám to líbí nebo ne, neseme si sebou zátěž genové výbavy od našich předků. Z předchozích dílů už víme, že jedním takovým – v politice nevítaným – projevem jsou emoce. Ale zdaleka ne jenom ony.

Je jich mnoho, těch psychologických projevů, ale zmíníme zde jen dva nejviditelnější. Nechuť změnit názor a stádní efekt.

Jakmile si na něco uděláte názor (na základě argumentů), neřkuli zaujmete-li k něčemu postoj (na základě emocí), budete se ho posléze držet zuby nehty. Naše mysl je prostě taková. Energie nutná k vystrnadění starého a instalaci nového je překvapivě veliká. Pokud se nechcete v politickém prostoru stát obětí „prvního obtisku“, budete muset cíleně proti svému „odpálkovači“ jiných názorů tvrdě bojovat.

Stádní efekt. Jsme tvor kolektivní a na soudržnosti družiny kdysi záviselo naše přežití. Kritické hlasy bylo nutno držet na bezpečné míře a to se obtisklo do naší psyché. Stanete-li se členem nějaké družiny, ať už přímo jako straník nebo jen s ní pocítíte sounáležitost, začne Váš mozek vymýšlet ty nejabsurdnější konstrukce, jen aby Vás přesvědčil, že co stranický názor, to perla a etalon pravdivosti.

Jistě jste si už alespoň jednou u nějaké debaty politiků řekli něco ve smyslu „proboha, jak může tak inteligentní člověk obhajovat takovou s odpuštěním hovadinu, vypuštěnou z úst svého předsedy“. Může, dokonce to často nedělá schválně a věřte nebo nevěřte, i Vy se občas chováte stejně, jen si to neuvědomujete.

Tím nechci relativizovat prohřešky nebo manipulace politiků, ale apeluje tímto na Vás, voliče: rozhodnete-li se být kritičtí (a já Vás v tom velmi podporuji), začněte prosím u sebe a u geneticky podmíněného škůdce, kterého si nedobrovolně nosíme v hlavě.