Z předchozích dílů už víme, že máme voliče různých typů (volič emocí, volič racionální atd.). To však nic nemění na tom, že bez ohledu na svůj „somatotyp“ by se každý volič měl zamyslet nad svou voličskou strategií a taktikou.

Především vytkněme před závorku, že dále uvedené je určeno pro občana „voliče“ (alespoň občasného).

Strategie máme dvě: dlouhodobý vztah s některou z politických stran nebo vztah přelétavý, v krajním případě až promiskuitní, představovaný izolovanými milostnými vzplanutími.

Taktiky, jak dát své straně ve volbách najevo nelibost, máme následující: změním oblíbenkyni, hodím vidle do pracně sestavené (koaliční) kandidátky formou preferenčních hlasů nebo nejdu k volbám. Každá z těchto možností má svá úskalí. Například trest nevolbou může být za určitých okolností pro stranu (strany) výhodný a rozhodně nelze paušálně tvrdit, že se politici chytnout za nos a celí se přetrhnou, aby pro mne příště připravili lepší nabídku.

Já za nejsilnější tah považuje strategii dlouhodobého vztahu, kdy se ovšem neomezíme jen na zpětnou vazbu jednou za 4 roky, nýbrž budeme svou milou zásobovat podněty průběžně. Preferovaná forma je už na uvážení každého jednoho voliče: od osobních návštěv v poslancově kanceláři, přes emaily nebo účastí na shromážděních, až po těsnější vazbu jako registrovaný příznivec (což většina stran umožňuje).