Protože zde nejsme na univerzitní přednášce z politologie, tak si snad mohu dovolit definici neformální a dietní: demokracie je takové uspořádání společnosti, ve kterém nikdo nezíská moci příliš mnoho a na příliš dlouhou dobu. Demokracie toho dosahuje důmyslným systémem vzájemných protivah, pojistek a zpětných vazeb a dále budováním předvídatelných institucí.

Konec, více netřeba. Všimněte si prosím, že tato definice neobsahuje žádné přísliby světlých zítřků. Žádné eufenismy jako „lid“, „spravedlnost“ či „vláda většiny“. Dokonce ani neříká, jak konkrétně má ta demokracie vypadat! Neopírá se o nějaké vnější znaky jako existence parlamentu nebo zákonů. Naopak ta definice má stránky nepříjemné. Například politikům ve vrcholných funkcí drze naznačuje, že všeho moc škodí a že po určité době se od nich očekává, že se poděkují a svoji funkci laskavě a dobrovolně přepustí někomu dalšímu.

Demokracie stojí na dvou nohách, které nejsou vůbec samozřejmé: pravidla a občané, kteří mají vůli tyto pravidla dodržovat. Obojí je nepřenositelné. Vzpomeňme jen na Masarykův povzdech: tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Demokraty jinde nenakoupíte a nedovezete. Přenesená pravidla, co fungují jinde, zde fungovat nebudou.

Demokracie se těžko získává a snadno ztrácí.