Které strany jsou demokratické, jaké musí splňovat podmínky? Nabízejí se přinejmenším dvě definice:

První: každá strana účastná demokratického procesu je automaticky stranou demokratickou. I třeba taková strana komunistická, která už jen svým názvem jasně cílí k demontáži demokracie nebo strana ANO, která je podnikatelským projektem jejího zakladatele.

Druhá: pouze strany, které svým vnitřním fungování a programem splňují naší definici demokracie (viz minulý díl), lze považovat za strany demokratické.

Členové a příznivci stran, splňujících jen tu první podmínku, budou samozřejmě důrazně protestovat. Není divu, zpochybňuji tímto samou podstatu jejich existence. Musím však stát na svém. Nikdo soudný přece nemůže čekat, že straníci uvyklí bezpodmínečné podřízenosti se v kritický moment najednou vzbouří a budou bojovat za demokratické principy jak vyměnění. Tomu snad mohou věřit jen oni, aby si sami před sebou zachovali tvář. Dodržování demokratických pravidel na úrovni strany jako celku je tak plně jen a pouze na dobré vůli majitele strany.

Výše uvedené samozřejmě nic nemění na tom, že tyto strany jsou nedílnou součástí politického systému a v případě ANO dokonce představují o parník nejsilnější politickou sílu v zemi. Takže i pokud některým z nás jsou trnem v oku, nezbývá než respektovat jejich politický výtlak a brát je jako regulérního hráče na politickém kolbišti.

Výše uvedené mějme na paměti především tehdy, až se zase ve veřejném prostoru povede diskuze o tom, která strana je či není demokratická. Protože s největší pravděpodobností to bude diskuze mimoběžná a druhá strana si bude termín „nedemokratická“ mylně vykládat jako hanlivou nálepku.