I při maximální dobré vůli a empatii k autorům tohoto slovního spojení si nemohu pomoci a musím ho zařadit nikoliv do kategorie nedorozumění, nýbrž manipulace.

Tradicionalisté chápou solidaritu jako činnost dobrovolnou, na rozdíl od činnosti vynucené. Kupříkladu takové placení daní: přestože uznáváte jejich nutnost a chápete jejich účel a podvolujete se tudíž placení vcelku bez odporu, rozhodně tu činnost nemůžeme označit za spontánně dobrovolnou. A pokud snad zrovna Vy patříte mezi ty, kteří by je platili i bez zákonné povinnosti, nelze realisticky očekávat, že by na takové bázi mohla fungovat celá společnost. Naproti tomu spontánní solidaritu provozujete v rámci své rodiny (mezigenerační solidarita) nebo společnosti (charita). Sami se rozhodujete zda, komu a kolik.

Bráno z druhé strany, jste-li zastáncem revolučního výkladu slova „dobrovolnost“, který se historickým obloukem vrací k Leninovu přístupu „dobrovolnost je poznaná nutnost“, tak pak Vás slovní kombinace „Povinná solidarita“ nepřekvapí a už vůbec neirituje. Neměli byste se však divit důsledkům, které z tohoto pojetí plynou.

Nedivme se, že tradicionalisté chápou „povinnou solidaritu“ jen jako formu nátlaku. Vyhněme se tedy raději kolizi přechodem na slovní spojení jednoznačná a vnitřně nerozporná, jako jsou například „dobrovolná solidarita“ nebo „kvóty na povinné relokace“.