Jsou slovní spojení, kterými si naběhnete na nedorozumění už jen jejich vyslovením, bez jakéhokoliv kontextu. Například „ochrana vnější mořské hranice Evropské unie“. Soustřeďme se nyní pouze na to slovo „ochrana“. Neměla by to být „obrana“?

O obraně máme jasnou představu jak v osobním mírovém životě, tak ve válečného konfliktu. Společným jmenovatel je určitá míra násilí, kterou musíme při obraně vyvinout. Taktéž o ochraně máme v soukromém kontextu jasno. Dům chráníme pasivním plotem a zamknutými dveřmi. Elektrikáři mají ochranný vodič a chránič, nikoliv obranný vodič a bránič.

Hovořili-li ovšem evropští úředníci o kontextu ochrany vnější mořské hranice EU před migranty, mohl občan snadno získat mylný dojem, že by se mělo příchozím bránit ve vstupu, tedy použít za tím účelem určitou míru násilí. A protože se tak nedělo, logicky to pak občan chápal jako nečinnost patřičných orgánů, snad dokonce na politickou objednávku.

To však bylo nedorozumění. Stávající evropská legislativa a její mezinárodní závazky něco takového neumožňovaly. Vzájemná nevraživost rozdílných názorových táborů, jak se k otázce migrantů postavit, byla nevyhnutelná. Termín „ochrana hranice“ musíme v tomto světle označit jako poněkud nešťastný. Jeho formálně přesný výklad by bylo něco jako „chráníme hranici, aby se nám chudinka neošoupala“. Ve skutečnosti si oné pomyslné čáry vůbec nevšímáme, jen na ní příchozím asistujeme.