Čím lépe chápeme uvažování a dilemata svého protějšku, tím realističtěji nastavujeme jako volič svá očekávání, aniž bychom nutně museli ustupovat ze svých zásad. Jedno takové velké morální dilema má v předvolebním čase před sebou i každá politická strana:

Máme dělat to, co považujeme za správné nebo to, co nám přinese hlasy ve volbách?

A neodsuzujte prosím hned šmahem strany, které to pomyslné šoupátko nemají úplně na levý doraz. Pokud chcete dostat do života něco ze svého programu, musíme k tomu nejdříve mít příležitost, tedy musíte uspět ve volbách. A jak jsme si ukázali v předchozích dílech, voliči jsou velmi různorodý živočišný druh a volič analyzující, tedy programy a činy stran pečlivě studující je jedinec velmi vzácný. Do hry tedy vstupují zákony marketingu a umění poutavé zkratky.

Jsou složitá a komplexní témata, která do jednoznačně pravdivé, jednoduché, stručné, úderné a psychologicky fungující zkratky nenatěsnáte, ani kdybyste najal nejlepší marketéry světa. Pak straně nezbývá než přistoupit na určitý kompromis. A poté se k té poctivě celé a komplikované pravdě vrátit a trpělivě ji vysvětlovat, tentokrát už ne pod předvolebním tlakem, že na to nemáme více než jen nějakých 10 vteřin.

Jak ovšem odlišit zrno od plev, tedy kompromisní zkratku od brutálně pragmatického vymývání mozku, toť někdy otázka za milión.